Co dětem přináší čtení?
Dumáte občas nad tím, jak přilákat vaše děti ke čtení? Sami nevíte, co jim nabídnout, aby je to bavilo? A vyplatí se to vůbec? Vždyť dnes už je četba snad jenom ztráta času… Nebo ne?
Věřili byste tomu, že tento rok to bude přesně 25 let ode dne, kdy světlo světa spatřila první kniha o čaroději jménem Harry Potter? Lidstvo můžeme tehdy rozdělit v podstatě na dvě skupiny. Ta první toto šílenství neprocítila, zatímco ta druhá čeká na list z Rokfortu dodnes.
Pokud patříte do druhé skupiny, určitě si s námi rádi projdete 10 ponaučení, které z tohoto krásného příběhu plynou.
Nerozlučná trojice Harry, Hermiona a Ron nám dokázala, že mít u sebe ty správné lidi je k nezaplacení. V průběhu všech 7 částí jsme mohli vidět, že přátelství má cenu zlata a celým příběhem se neslo ještě jedno velmi důležité poselství. Jak víme, Harry už bohužel rodiče ani sourozence neměl. Ron a Hermiona pro něj ale byli doslova jako rodina. I tady platí, že přátelé, kteří jsou s námi léta, skutečně přestávají být přáteli a začínají být rodinou.
Důkazy o tom, že být nebojácným a věřit v dobré konce se vyplácí se táhnou celým příběhem. Harry nás se svými přáteli nejednou přesvědčili o tom, že vytrvat se vyplatí, a že úspěch a vítězství přichází velmi často přesně tehdy, když si řekneme, že už dále nemůžeme, ale napříč tomu se rozhodneme sáhnout na dno svých sil a bojovat dál.
Toto tvrzení funguje obousměrně - lidé nás můžou překvapit jak příjemně, tak nepříjemně. Důkazem skvěle skrývané falše byl například profesor Quirrell, který pod svým turbanem skrýval samotného lorda Voldemorta. Přesným opakem byl ale Severus Snape. Harry byl se svými přáteli skálopevně přesvědčený o tom, že jde o Voldemortova příznivce, jak ale víme, pravda byla úplně jiná.
U Severuse ještě chvíli zůstaneme. Asi nikdo z nás nikdy nezapomene na jeho "Always", které vyslovil, když se ho Dumbledore zeptal, zda i po tolika letech miluje Harryho matku Lily. Hluboká láska, kterou k ní po celé roky přechovával, překvapila zřejmě všechny, protože byla důkazem toho, že každý z nás má nějakou životní lásku - tu jedinou osobu, kterou bude bezpodmínečně milovat navždy. Bohužel ne každému se podaří zůstat se svou láskou ve vztahu navždy.
Skvěle to můžeme vidět, když porovnáme například Rona a Draca Malfoye. Ronova rodina sice nikdy neměla dost peněz, ale jeho domov byl napříč tomu neustále naplněn smíchem, radostí a hlavně nekončící láskou. Naopak rodina Malfoyů sice patřila k těm solventním, ale o tom, co je to domov naplněný štěstím a radostí zřejmě nevěděl žádný z jejich členů.
Každý díl Harryho je zároveň dokonalým důkazem toho, že pokud něčeho chceme dosáhnout a pokud toužíme jít za svými cíly, sny a úspěchy, je potřeba zvolit si cestu za hranicí naší komfortní zóny. Tak například, účast v Tříčarodějnickém turnaji nebo hledaní horcruxů měli od zóny komfortu opravdu velmi daleko.
Přátelství Harryho, Rona a Hermiony sice bylo nerozlučné, jak ale víme, i jeho základy se občas zatřásly a přesně to byly chvíle, kdy zůstal Harry úplně sám. Platí tedy, že v životě každého z nás občas nastanou situace, kdy se nebudeme moct spolehnout ani na svou rodinu ani na své přátele - právě to jsou chvíle, kdy musíme bojovat nejvíc.
Opět si to můžeme blíže vysvětlit na příkladu dvou postav, tentokrát si vezměme Nevilla Longbottoma a samolibého Gilderoye Lockharta, který sebevědomím doslova překypoval. Jak se ale později ukázalo, byl to jen zbabělec, který sebevědomím pouze maskoval svou vlastní neschopnost. Přesným opakem byl ale Neville, který byl sice neustále zakřiknutý, nejednou ale dokázal, jak obrovské je jeho odhodlání, kuráž a odvaha. I v tomto případě se potvrdilo, že zdání často klame.
Slova, která vyslovil Dumbledore těsně předtím, než zemřel se mnohým doslova zaryla do srdce. Harrymu totiž řekl: „Nelituj mrtvých, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky.“ Jeho slova by pro nás měla být věčnou připomínkou toho, abychom se milovali a žili naplno každý den, nikdo z nás totiž neví, který bude jeho poslední.
Ano, může to znít zvláštně, ale nemáme na mysli tu magii, která se vyučovala v Rokfortu. Hovoříme o magii všedních dní, ve které spočívá kouzlo našeho každodenního života. Ten je přece plný věcí, které tak celkem nedokážeme vysvětlit a jistý druh magie cítíme i tehdy, kdy se celé hodiny věnujeme nějaké činnosti, kterou milujeme. Právě štěstí proto najdeme tehdy, když tuto magii nikdy nepřestaneme objevovat.