Tříletá holčička na pískovišti začne rozzlobeně křičet a plakat. Nepovedla se jí bábovička. Stojí nad ní dědeček. Když to už už vypadá, že vztek ovládne i jeho, stane se něco, co nikdo na hřišti nečeká: pomaličku si k dívence sedne a pohladí ji po zádech. „Dneska to byl perný den, viď? Jestli chceš, klidně rozdupej i další bábovky, co jsi tady postavila, ať může hněv ven. A pak zkusíme tuhle nezbednou postavit společně znovu, co říkáš?“
Kde se vzal?
Zdá se, že o hněv v dnešním světě nikdo nestojí. Máme ho zaškatulkovaný jako něco špatného – a častokrát až zakázaného. Určitě jste to jako malí slýchali také: Hodné děti se nevztekají. Kdepak je ten můj hodný chlapeček? Ještě chvíli se budeš vztekat a nechám tě tu! Ty jsi ošklivá, když se vztekáš! Hněv se zkrátka nehodí a musíme ho sobě a především dětem pevně zakázat. Nebo ne?
Hněv je jedna ze základních emocí. A podobně jako ke všemu, co nás obklopuje a utváří, máme ke každé z emocí nějaký vztah. Vztah, který se do značné míry tvoří na základě toho, co nás rodiče, příbuzní a učitelé učili v dětství. Radost vítá každý, ale hněv patří ke své smůle do skupinky těch zavrhovaných emocí, například spolu se smutkem nebo strachem. Přitom má hněv skutečně dobrý důvod. Dříve nám slušná dávka hněvu pomohla v obraně před nepřítelem. Lidé, které popadl hněv, měli najednou mnohem větší sílu k ochraně svých domovů a blízkých. Tuhle jeho funkci sice dnes už naštěstí tolik nevyužíváme, ale podstata zůstává stejná: hněv nás upozorňuje na to, že někdo nebo něco překračuje naše hranice, děje se něco, co se nám nelíbí, co nás potenciálně ohrožuje. Vlévá nám do žil obrovskou dávku energie, abychom se proti tomu nepřátelskému mohli náležitě vymezit.
Kam s ním?
Hněv je naprosto přirozená reakce na něco, co se nám nelíbí. Jako v případě všeho ostatního i tady platí, že co jednomu může připadat malicherné, druhému pomyslně boří celý svět. Někoho rozzuří, když ho nepustí dodávka přes přechod. Jiný se rozčílí nad večerními zprávami. Dalšímu stačí, aby do něj někdo na večerní zábavě trochu strčil, a neštěstí je na světě. Podobné rány prožívají den co den také naše děti. Jednu věc si ovšem my dospělí musíme připomínat a učit ji děti: hněv je v pořádku, některé jeho projevy ale ne. Proto je třeba vysvětlovat dětem, k čemu hněv slouží, ptát se, proč ho cítí, a ukazovat jim, jak s ním naložit.
Práce se hněvem v pěti krocích
1. Přijmout
Abychom mohli s hněvem pracovat, musíme ho přijmout. Uvědomit si, co cítíme, abychom se díky tomu nadechli a rozhodli se, co dál. Chceme-li děti naučit, aby dokázaly přijímat vlastní emoce, musíme v první řadě my přijímat emoce jejich. To znamená nesnažit se jim hněv rozmluvit nebo je přesvědčovat, že se nemají proč vztekat, nebagatelizovat problém, neparodovat ani nezesměšňovat. Dítěti se jednoduše stalo něco, co v něm hněv vyvolalo. Nezáleží na tom, že nám to připadá nesmyslné a reakce dítěte nepřiměřená. Důležité je ukázat dítěti, že ho máme rádi, i když zrovna prožívá nepříjemnou emoci, a že ji společně vyřešíme. Je to nejrychlejší cesta, jak se pak dítě naučí s hněvem pracovat samo.
Jak ale začít, když v nás samotných dětský hněv kolikrát rozdmýchává ten náš?
2. Pojmenovat
Nejdřív zkuste pojmenovat, co se z vašeho pohledu děje. „Vidím, že ti nejde zapnout bunda, to tě asi rozčiluje, viď?“ Zkuste mluvit klidně a nehodnotit. Zejména malé děti mnohdy neumí ještě vyjádřit, co je trápí, a váš popis jim pomůže lépe pochopit, co se jim vlastně děje. Zároveň nás dítě může opravit, pokud ho naštvalo něco jiného. Občas se stane, že jde o „hloupou“ bundu, ale v dítěti se nastřádal hněv třeba za celé dopoledne a stavidla se protrhla. Děje se to i nám dospělým: ráno nestihneme autobus do práce, nefunguje kávovar, kolega nepřijde na poradu a ani se neomluví… a když potom dostaneme v restauraci studenou polévku místo horkého vývaru, bouchneme jako papiňák.
Jenomže… jak na to? Dítě se vzteká, pláče, dupe, bundu ze sebe shodilo na zem a vy pospícháte na autobus…
3. Zachovat klid
Čím víc se necháme unést vlastními emocemi, tím méně můžeme pomoci dítěti zvládnout ty jeho. Když cítíte, že váš klid pomalu, ale jistě bere do zaječích, zhluboka se nadechněte a zkuste klidu znovu nabýt tím, že pojmenujete to, co cítíte vy. Před dětmi si nemusíte na cokoli hrát. Často stačí říct třeba jen: „Už začínám být nervózní, protože nám za chvilku jede autobus a potřebujeme ho stihnout.“
4. Nechat emoci projít
Jenže jsou chvíle, kdy je hněv tak silný, že zcela přebere vládu nad rozumem. Pak nemá příliš smysl dělat něco jiného, než dětem umožnit jeho bezpečné „vypuštění“. Důležité je, aby neublížily sobě ani okolí. Bezpečným ventilem může být křičení, dupání, boxování do polštáře, běhání, skákání, trhání papíru… Někdy pomáhá zařvat jako lev, jindy můžete s většími dětmi hněv nakreslit a pak ho rozcupovat. Některé děti uklidní dračí dýchání, kdy se nadechnou nosem a vydechují všechen hněv pusou, jako když drak chrlí oheň. Jiné raději odejdou na klidné místo daleko od spouštěče hněvu (ale nikdy je tam neposílejte za trest). Uvolnění energie, kterou nám hněv přináší, je důležité. Potlačování emocí s sebou dříve či později přinese neblahé a většinou mnohem hůře řešitelné následky.
A že na vaše dítě přišel hněv zrovna na rušné ulici a nedokážete s ním hnout? Je to jedna z těžkých zkoušek rodičovství, ale zkuste i tak stát při něm a nevšímat si pohoršených pohledů a komentářů kolemjdoucích. Třeba mají i oni zrovna špatný den a nevědomky jen našli ventil pro svůj nahromaděný hněv…
5. Probrat, co se stalo
Jakmile hněv poleví (nebo úplně odezní), je dobré se k dané situaci vrátit a klidně ji s dítětem probrat. Zopakovat si, co se stalo a co si z toho mohou odnést. Ptejte se jich:
„Pročpak jsi naštvaný?“
„Naštvalo tě… (doplňte)?“
„Co bys potřeboval?“
„Pomůže, když… (a navrhněte)?“
„Víš, co pomáhá mně, když se tak moc zlobím?“
Někdy je to docela jasné, ale mnohdy děti nevědí konkrétně, co je tolik rozzlobilo, a naše otázky jim pomohou s orientací v celé té nepříjemné situaci. Děti nechtějí svůj vztek o nic víc než my, a pokud jim ukážeme, co s ním, většinou se k tomu při příští příležitosti vrátí.
Zejména u menších dětí nesmíme zapomínat ani na to, že příčinou podrážděnosti a větší tendence ke vzteku mohou být i nenaplněné fyziologické potřeby. Řada dětí je nevrlá, pokud mají hlad nebo žízeň, jsou nemocné nebo si naopak hrají na novém místě či s novými hračkami a okolních podnětů je na ně prostě příliš. V takových chvílích je lepší nejprve naplnit potřebu, které bliká varovná kontrolka, a teprve potom (nebo klidně i druhý den) se k tomu všemu vrátit.
Naučit děti pracovat s hněvem není otázka jednoho dne. Ani jednoho týdne. Je to vlastně i taková zkouška pro nás rodiče. Zamyslete se, jak to máte s hněvem vy, jaký k němu máte vztah. Umíte s ním zacházet? Jak přistupujete ke hněvu u vašich dětí?
Buďte trpěliví a laskaví k dítěti – i sami k sobě. Žádný učený z nebe nespadl a snaha změnit věci k lepšímu je sama o sobě výborným začátkem. Uvedených pět kroků můžete využít při práci s jakoukoli emocí, je to takový univerzální návod. Většina práce bude na vás, ale my vám rádi pomůžeme. Ať už svými pohádkami a příběhy, nebo třeba čtením o dětské emoční inteligenci.
