Agátka a Margaretka

Agátka a Margaretka jsou dvě malé sestřičky-dvojčata. No, vlastně ne až tak malé, protože už umí chodit a také povídat. A velmi rády poznávají svět. Každý den chodívají s maminkou někam ven na procházku.

Také dnes byl krásný slunečný den, a tak maminka vzala Agátku a Margaretku na louku. Sotva vyskočily z kočárku, už se zvědavě rozhlížely kolem sebe.

„Podívej, Agátko, tam. To žluto-černé, co tak bzučí. Co to je?“ zeptala se Margaretka a hned také natahovala ručku za tou podivností.

„To je včelka, Margaretko. Ale pozor, nechytej ji. Včelka by tě mohla píchnout do prstíku. A to bolí.“

„Ale proč? Vždyť já mám včelku ráda,“ divila se Margaretka.

„Júj! Pích, pích,“ poskočila vesele Agátka a bodla se prstíkem do dlaně.

„Ale včelky se takto brání. Jsou malé a ty jsi na ně velká. Nevědí, že jim nechceš ublížit,“ usmála se maminka a s láskou pohladila Margaretku po tváři.

„Já jsem tááák velká.“ Agátka natáhla obě ručky nad hlavu, aby všem ukázala, jaké je už ona velké děvče. Najednou ale zpozorněla a ukazovala prstíkem do vzduchu. „Mami, mami! Podívej, tam letí kvítek. A další. Podívej, jak je nádherný. A barevný,“ s úžasem vyjekla Agátka.

„To není kvítek. Kvítky nelétají. To je motýlek.“

„Motýlek? Můžu k němu přivonět?“ Agátka ani nečekala na odpověď a už se naklonila nad kytičku, kam se motýlek usadil.

„Hmm, krásně voní,“ radovala se Agátka.

„To spíše voní ta kytička, na které ten motýl sedí,“ smála se maminka.

„Já bych chtěla takového motýlka i domů,“ prosila Margaretka a napřáhla svoje ručky dopředu.

Ale motýl nečekal, až ho vezme do dlaní, a vzlétl. Přidal se ke svým kamarádům, s kterými společně dováděli nad barevnou loukou.

„Jak pěkně tancují!“ Agátka radostně zatleskala a také ona se dala do tance. A raz dva se k ní přidala i Margaretka.…