Šárka s rodiči dnes vyrazili na zahradu za městem. Tatínek říkal, že už určitě budou zrát třešně a Šárka třešně opravdu milovala. Nejlepší byly čerstvě utržené ze stromu, chladné, lesklé a křupavé, mňam.
Když dojeli na zahradu, ukázalo se, že tatínek měl pravdu. Větve mohutné třešně na konci zahrady se skláněly pod tíhou malých červených plodů.
Šárka se nejdřív pustila do těch, které rostly úplně nízko. Dvě byly slaďoučké, ale když kousla do třetí, hned ji vyplivla:
„Fuj, ta je ale kyselá,“ postěžovala si mamince.
„Musíš si vybírat jen ty nejčervenější, ostatní ještě budou muset dozrát,“ vysvětlil jí tatínek. Přinesl žebřík, a tak si Šárka pod dohledem tatínka mohla vylézt i pro ty nejsladší, které rostly o něco výš. Nakonec ještě natrhali malý košík s sebou domů, aby maminka mohla upéct svoji třešňovou bublaninu. Pomalu byl čas vyrazit domů.
Šárka mamince s pečením vždycky moc ráda pomáhala a stejně tak tomu bylo i tentokrát. Zatímco maminka navážila všechny suroviny, Šárka se pustila do vypeckovávání třešní.
„Tady je červík!“ vykřikla a třešeň s červem vyhodila do koše. Jenže když našla červa v každé druhé třešni, přepadl ji strach. „Mami, já jsem dneska odpoledne snědla spoustu třešní, ale nedívala jsem se dovnitř. Co když byly taky červivé? Co když mi v bříšku plave celá červí rodinka?“
„Nemusíš se bát,“ uklidnila ji maminka a pohladila ji po vlasech, „i kdybys nějaké doopravdy snědla, nic se ti nestane. Tvoje tělo si s nimi poradí.“
Šárka si oddechla. Brzy už se bytem začala šířit úžasná vůně třešňové bublaniny.
Další den ráno Šárka vyrazila do školy, jako obvykle. Zrovna se v prvouce učili o ovocných stromech, proto mohla všem povyprávět, jak včera na zahradě česali třešně. K obědu je čekal řízek s tatarkou a hranolky, Šárčino…