Čtyři šprýmaři

Byla jednou jedna malá vesnice a v ní žili čtyři šprýmaři. Rádi vysedávali v místním hostinci a vymýšleli si kdejaké příběhy, uvěřitelné i neuvěřitelné. Jeden večer se do hostince zatoulal pocestný, který vypadal velmi zámožně, protože měl na sobě drahé šaty.

Šprýmaři si umínili, že ho o ty šaty oberou. Dali se s ním do řeči a jeden z těch čtyř šprýmařů navrhl, aby s nimi soutěžil v tom, kdo poví ten nejdivnější a nejneuvěřitelnější příběh. Jediná podmínka bude, že příběhu musí všichni ostatní uvěřit. Kdo neuvěří – prohrává a musí odevzdat svoje šaty.

Pocestný bez váhání přikývl a šprýmaři se vítězoslavně zasmáli. Považovali ho za blázna, když s něčím takovým souhlasil. Nevypadal na to, že by uměl vyprávět neuvěřitelné příhody, a kdyby i uměl, ani tak neprohrají – jednoduše řeknou, že jeho příhodě věří. Zavolali krčmáře, aby dělal soudce, a když bylo všechno domluvené, pustil se první ze šprýmařů do vyprávění.

„Jednou večer, když jsem šel domů ze zábavy, vyhodil jsem svůj klobouk tak vysoko, že zůstal viset na půlměsíci. Dlouho jsem nevěděl, jak ho dostat zpět, ale nakonec jsem vymyslel toto: Vzal jsem dlouhé lano se smyčkou na konci a vyhodil ho až tam nahoru k měsíci. Když se smyčka o něj zachytila, začal jsem tahat, dokud se měsíc nerozkýval a klobouk z něho nespadl.“

Když domluvil, podíval se na pocestného, jenže ten uznale kýval hlavou a tvrdil, že šprýmařově příhodě věří. Také všichni ostatní kývali hlavami, že věří. Nalili si vína do pohárů a vyprávět začal druhý šprýmař.

„Jednou jsem se zatoulal v lese a nemohl jsem najít cestu domů. Když přišla tma, začala mi být pořádná zima. Šel jsem kolem jezera a řekl jsem si, že se trochu ohřeju ve vodě. Vkročil jsem do jezera, ale voda byla studená. Nezbývalo…