Karolína sledovala Měsíc a hvězdy, které zdobily noční oblohu nad Hannoverem. Zhluboka si nahlas povzdechla:
„Chtěla bych být kluk. Chtěla bych, aby tady se mnou byl táta nebo William. A ještě abych nebyla nemocná, a nejvíc ze všeho si přeji, abych nebyla tak maličká!“
Dívka nemluvila o svém věku, vždyť jí bylo jen dvanáct let. Stěžovala si na svou skutečnou výšku.
„Au!“ vyjekla, když se cestou do postele kopla do palce u nohy. Všechno v místnosti totiž na ni bylo příliš velké.
Kvůli zvláštní nemoci Karolína vyrostla jen do výšky metr a čtvrt a ani o centimetr navíc. Maminka jí říkávala, že se nikdy nevdá, a proto se musí vyučit na služku. Nebo na kloboučnici a bude pak vyrábět kloboučky pro jiné ženy. Nebo – a na to nechtěla ani pomyslet – se stane dojičkou!
Nechápala, proč ji otec učil číst a poznávat hvězdy, když ji maminka zároveň nutila zahradničit, šít a uklízet. Dokonce musela pomáhat při prášení těžkých koberců.
„Karolíno Lukrecie Herschel, vstávej už z postele!“ volávala na ni často její maminka.
Když Karolína dosáhla dvaadvaceti let, přijel na návštěvu z Anglie její oblíbený bratr William. Byl sbormistrem a učitelem hudby.
„Sestřičko,“ nabídl jí během procházky, „co kdyby ses se mnou přestěhovala do Anglie? Budeš se mi starat o domácnost, naučím tě zpívat… Večery hned budou méně pochmurné. Určitě tě to udělá šťastnější.“
Karolína se téměř rozplakala radostí. Už žádné vyrábění mýdla, klobouků ani zavařování ovoce! Konečně se dostane pryč z domova!
Život v Anglii se velmi lišil od toho, co znala. Každý den ji bratr vzdělával v hudbě. Úplně sama se starala o dům a pomáhala bratrovi zapisovat poznámky. Měl totiž i jinou zálibu, tak jako ona – astronomii. Jejich otec je oba naučil lásce ke hvězdám.
Po večerech spolu…
