Pavol Dobšinský
Zlatá přadlena
Chvástavost Hančiny matky přivede lenivé, nešikovné děvče do těžké situace – musí se naučit příst zlato. Naštěstí jí pomocnou ruku nabídne tajemný trpaslík. Ale za svoji pomoc žádá vysokou cenu.
Dvěma bratrům jednoho dne umřel otec. Ale dědictví, které po něm zůstalo, si nerozdělili spravedlivě. Starší si vzal ovce, koně, voly i všechny statky. Mladšího bratra vystěhoval do vedlejší chalupy a nechal mu jen to, co už sám nechtěl: drobky, zbytky a pár bídných volků. Aby mladší bratr hladem neumřel, chodil s těmi bídnými voly do lesa kácet javory. Z javorového dřeva doma vyráběl lžíce a talíře, které potom na trzích prodával. A celkem dobře se mu dařilo, dokud javory v lese byly a měl z čeho výrobky vyřezávat.
Jednoho dne však přišel do lesa a v celém lese nedokázal najít pořádný javor. Jak tak chodil nešťastný křížem krážem, uslyšel nějaké kroky. Rychle se schoval a za chvíli co nevidí? Dvanáct statných chlapů, zbojníků, a každý z nich měl plné pytle přehozené přes rameno. Zastavili se před jakousi skálou a jeden z nich zvolal: „Hopsa, horsa – země, otevři se!“
Země se s velkým hřmotem zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Všichni naházeli pytle do otvoru ve skále a ten samý chlap potom zvolal:„Hopsa, horsa – země, zavři se!“
Země se zatřásla, skála zapraskala, zavřela se a chlapi odpochodovali tam, odkud se vzali. Řezbář dlouho neotálel. Chvilku počkal, až bude vzduch čistý, a když už nikde ani živé duše nebylo, postavil se sám před tu skálu a zvolal: „Hopsa, horsa – země, otevři se!“
Země se zatřásla, skála zapraskala a otevřela se. Vešel do otvoru ve skále a tolik bohatství, co ho tam čekalo, jakživ ještě neviděl. Našel i těch dvanáct pytlů, které tam zbojníci naházeli, a na mou duši, byly plné zlatých dukátů. Odnosil je pěkně po jednom na žebřiňák, a když i poslední pytel byl na voze naložený, zvolal: „Hopsa, horsa – země, zavři se!“
Země se zatřásla, skála zapraskala a zavřela se.…