Jak šla ropucha žádat o déšť

Kdysi dávno se ve Vietnamu přihodila velmi nemilá věc. Všude zavládlo velké sucho. Bylo tak nelítostné, že celá zem popraskala, všechny květiny, keře i stromy usychaly a zvířata i lidé trpěli nevýslovnou žízní. Celé čtyři roky nespadla na vyprahlou půdu ani kapička.

Když už se takhle nedalo žít, rozhodla se jedna ropucha, že vyrazí nahoru na nebesa, aby vypověděla bohům, co se děje.

Postavila se před ostatní zvířata a zeptala se: „Půjde ještě někdo se mnou?“

Ze zástupu žízní utrápených zvířat vystoupil krab řekl: „Já se k tobě, ropucho, přidám!“

„Já taky,“ ozvalo se zabzučení a na krabův krunýř dosedla včelka.

„Počítejte i se mnou!“ ohlásila se liška a vykročila kupředu.

„A se mnou,“ zabručel medvěd.

„Půjdu i já!“ zařval mocným hlasem tygr.

Hned druhý den vyrazilo šest přátel na cestu. Šli a šli, až konečně stanuli před nebeským palácem. U jeho brány stál obrovský buben. Ropucha si ho všimla a dostala nápad.

„Krabe, schovej se tamhle do nádrže s vodou,“ poprosila kraba, „a ty, včelko, ukryj se hned tady za dveře. Vy ostatní počkejte opodál, než vás zavolám.“

Pak ropucha popadla paličku a udeřila do bubnu tak mocně, až se jeho dunění rozlehlo široko daleko. Když to nejvyšší bůh uslyšel, vyslal boha hromu, aby zjistil, co je to za hluk.

Bůh hromu hlásil: „Pane, před branami není nikdo, jen malá ropucha, co udeřila do bubnu.“

To boha rozhněvalo – co mu má obyčejná žába co bušit do bubnu před branami a rušit tak jeho klid? Poslal tedy páva, aby ropuchu zahnal pryč. Ale jakmile páv vyšel, skočila mu po krku liška a zardousila ho.

Na pávovu ochranu vyběhl z nebeských bran pes. Než však stihl lišku dostihnout, zastavil ho obrovský medvěd.

Hlavní bůh byl zuřivostí celý bez sebe. Nakázal tedy bohovi hromu, aby vyšel před brány a učinil…