Kde bydlí pocity: Znechucení

Dnes byla sobota. Jelikož se nešlo do školy, ráno jsem si zdříml o něco déle než obvykle. Ovšem brzy jsem zaslechl, jak mě maminka budí se slovy:

„Vstávat, ty sedmispáči, snad neprospíš celý den jen proto, že máš volno.“

Znechuceně jsem se na maminku podíval.

„Tváříš se, jako kdyby ti právě pod nosem projelo popelářské auto,“ řekla mi vesele, když odtahovala závěsy. „Pojď, snídani máš na stole.“

Ještě zívající jsem se došoural do kuchyně. U stolu seděl tatínek a četl noviny.

„Dobré ráno, synku,“ pozdravil mě.

„Bré ráno,“ odpověděl jsem se zívnutím tak velkým, že bych celé to popelářské auto pohodlně spolkl.

Tatínek jen mírně zvedl zrak a vrátil se ke čtení.

Ještě sotva rozlepenýma očima jsem se podíval na stůl. „Chleba se sýrem a okurkou? Nemáme něco jiného?“

„Netvař se, jako kdyby ti uletěly včely,“ pokáral mě tatínek. „Potřebuješ pestrou stravu, nejen každý den jogurtíky a sladkosti.“

Nic jsem neřekl, protože jsem dobře věděl, že ho neobměkčím. S kyselým výrazem jsem se pustil do jídla. Ale hlad je hlad, a nakonec jsem všechno s chutí snědl.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ zhodnotil to tatínek.

Poděkoval jsem a utíkal se obléct.

„Kam tak letíš? Nezapomeň, po obědě jdeme do muzea.“

„Už po obědě?“ zeptal jsem se nespokojeně. Rád chodím do muzea. Vždy se tam dozvím něco nového. Ale chtěl jsem ještě vidět kamarády a možná se i dopátrat, kde přebývají ty pocity.

„Ale netvař se…“

„… jako kdyby mi pod nosem projelo popelářské auto,“ doplnil jsem za maminku.

Maminka si jen povzdechla a kývla rukou.

„Tak tedy běž. Ale dohoda platí. Do oběda.“

„Jasně, mějte se!“ rozloučil jsem se. Seběhl jsem po schodišti o dvě patra níže. Ale ještě jsem ani nestihl otevřít boční dveře a už jsem vrazil do…