Laskavý rytíř se zlatým pláštěm

Tento příběh se stal kdysi dávno, pradávno, kdy ještě existovala Římská říše. Právě tam se prý jednoho chladného, mrazivého dne odehrály události, jež si připomínáme dodnes. Před námi se otevírá příběh o statečném a laskavém rytíři jménem Martin. Dobře poslouchejte, abyste nezapomněli, proč si tohoto rytíře připomínáme dodnes.

Martin ve skutečnosti nebyl slavný, ani se nestal žádným velkým hrdinou. Naopak, byl obyčejným římským vojákem. Avšak měl dobré, laskavé srdce a vždy, když bylo třeba někomu pomoci, neváhal a podal svou pomocnou ruku známým i neznámým. Nedělal mezi lidmi rozdíly.

Jednoho chladného večera se Martin právě vracel z cest. Sedě na zádech svého věrného koně pomalu přijížděl k branám města. Mrazivý déšť a vítr se mu zarývaly pod kůži a on se choulil do svého vojenského pláště, aby se alespoň trochu zahřál. Jeho červený plášť zářil do dálky jako jasná lucerna. Vítr ho načechrával a rozevlával jako obvykle rozfoukává plameny pochodně.

Když jezdec míjel městské brány, spatřil na zemi ubohého žebráka. Celý se třásl od chladu, protože měl na sobě jen tenké, otrhané oblečení. Ruce prokřehlé mrazem prosebně vzpínal před sebe a volal chraplavým hlasem: „Pomozte ubohému člověku!“ Ostatní kolem něj však jen procházeli beze slova a s odvráceným pohledem. Tvářili se, že žebráka nevidí.

Milosrdný Martin však nemohl snést pohled na člověka v nouzi. On jediný zastavil a na žebráka se zadíval. Sám měl sice jen jeden plášť, ale věděl, že musí něco udělat.

„I malá pomoc je lepší než žádná,“ řekl si. Bez váhání shodil svůj zářivý červený plášť, který mu už tolik let dobře sloužil, a svým ostrým mečem ho rozsekl na dvě poloviny. Jednou polovinou zahalil chudého žebráka a do té druhé se jen tak tak zabalil sám.

Žebrákův obličej se náhle rozzářil vděčností. Konečně se mohl…