Sloník Mio do lidské školy zašel nejdříve jen tak – nakouknu a zas půjdu ven, myslel si. Ale hodiny s dětmi ho začaly tak bavit, že do školní lavice usedal den co den. A stejně jako měl sloník rád děti, paní učitelky a pány učitele, oblíbili si ho i oni.
Když bylo moc teplo, ovíval je svýma velkýma šedivýma ušima. Když se cestou na oběd dalo do deště, odvezl děti na hřbetě, aby byli v jídelně rychleji. A protože miloval zvonění školního zvonku, nadšeně mu pomáhal – zvedl pokaždé chobot do výšky a radostně troubil.
A právě díky tomu paní učitelku napadlo, jak Miovi připravit veselé překvapení. V pondělí ráno vstoupila do třídy s CD přehrávačem.
„Pondělní ráno začínáme hudební výchovou,“ zahájila hodinu. „A protože nás toho dnes čeká spousta, rovnou začněme. Připravila jsem si pro vás zábavný kvíz – jestlipak poznáte všechny hudební nástroje, které vám pustím?“ A s těmito slovy stiskla tlačítko.
„To je klavír!“ vykřikl Péťa a skoro vyskočil z lavice.
„Přesně tak, klavír. Ten znáte i od nás ze třídy. Uhodnete i další hádanku? I tento nástroj je strunný – a je to na něm poznat na první pohled, na rozdíl od klavíru.“ Paní učitelka se usmála a přehrála další nahrávku.
„Housle?“ zkusila Kačenka váhavě. Vždycky se trošku ostýchala, ale na housle hrál její tatínek, takže je moc dobře znala.
„Výborně, Kačenko,“ pochválila ji paní učitelka. „A tohle? S houslemi je příbuzný, ale už se pěkně pronese,“ pokračovala s další ukázkou.
Děti se do hlubokých tónů nejprve pozorně zaposlouchaly. Pak se Jeníkovi rozzářily oči a zeptal se: „Že by basa?“
„Správně, je to basa. Přesněji se jmenuje kontrabas,“ přisvědčila paní učitelka. „A víte, kolik strun má kontrabas?“
Mio na znamení odpovědi čtyřikrát krátce zatroubil.
„Čtyři, přesně tak, Mio! Mám tu pro vás ještě jeden strunný…