Děti ve třídě se těšily na každou hodinu hudební výchovy. Společně s paní učitelkou poznávaly hudební nástroje, nové písně, a dokonce i kultury světa. Proto, když jednou v pondělí přišla paní učitelka do třídy opět s přehrávačem, v řadách lavic to radostí zašumělo. I sloník Mio radostně zaplácal svýma velkýma ušima a napjatě čekal, co se bude dít.
„Dobré ráno,“ pozdravila paní učitelka třídu, „dnes začínáme hudební výchovou a já pro vás mám připravenou další spoustu ukázek. Jste zvědaví, o čem si budeme povídat tentokrát?“
Když všichni zajásali, zdvihla paní učitelka prst: „Už jsme tu měli různé hudební nástroje. Co kdybychom si dnes ukázali, co všechno na ně můžeme zahrát? Hudba je totiž skutečně mocný nástroj. Lze jí vyjádřit opravdu mnoho věcí. Šikovný skladatel dovede hudbou napodobit nejen přírodu, ale i pocity, například smutek anebo radost. Zaposlouchejte se a řekněte mi, co vám připomíná tato skladba?“
Jen co prstem stiskla tlačítko přehrávače, místností se rozezněly slavné tóny.
„To zní jako ptáčci v korunách stromů!“ vykřikla Natálka nadšeně.
„Máš pravdu, Natálko!“ pochválila ji paní učitelka. „Naše první skladba se jmenuje Jaro – skladateli Vivaldimu se povedlo zachytit ho jako skutečné, viďte?“
Mio zatroubil a ukázal chobotem ven z okna. Paní učitelka se zasmála. „Ano, Mio, jaro je právě teď i venku. A protože jaro je poslem dobré nálady, budeme ve veselém duchu pokračovat. Na jaře ožívají zvířátka, která doteď spala zimním spánkem, hmyz i rostliny. Jakého tvorečka vám připomenou následující tóny?“ A paní učitelka opět spustila přehrávání.
Mio zaplácal ušima, jako kdyby odháněl mouchu. Děti chvíli poslouchaly a pak pochopily, co se jim Mio pokoušel naznačit. Jako první se přihlásil Pavlík: „Paní učitelko, to vypadá jako nějaká včela. Nebo že by čmelák?“
„Přesně tak, Pavlíku!“ prohlásila paní učitelka. „Tato skladba se vážně jmenuje…