V městečku byla jedna křižovatka. Denně, ba i v noci přes ni projíždělo mnoho aut.
A aby přes tu křižovatku mohli lidé přejít z jednoho chodníku na druhý, stál tam semafor. Ten to celé řídil.
Když zasvítil ČERVENĚ, všechna auta zastavila a čekající lidé bezpečně přešli na druhou stranu. Když svítil ORANŽOVOU BARVOU, stojící auta se připravila, a když zasvítil ZELENĚ, auta se dala opět do pohybu.
A takto to šlo den za dnem, noc za nocí. Avšak náš semafor začínal být z toho všeho už pořádně znuděný. A co víc, byl otrávený, a nakonec dokonce i rozzlobený.
ČERVENÁ, ORANŽOVÁ, ZELENÁ…
ČERVENÁ, ORANŽOVÁ, ZELENÁ…
ČERVENÁ, ORANŽOVÁ, ZELENÁ…
„Dokdy tu budu takto svítit? Pořád ty stejné barvy,“ bručel nespokojený semafor. Když tak hleděl na okolní svět, ten hýřil množstvím různých barev. A to se našemu semaforu ohromně líbilo. Jenže on sám byl šedý a rezavý.
ČERVENÁ, ORANŽOVÁ, ZELENÁ…
ČERVENÁ, ORANŽOVÁ, ZELENÁ…
ČERVENÁ, ORANŽOVÁ, ZELENÁ…
„Je to tvoje práce, na to tě sem přece postavili,“ povídal mu panáčkový semafor, který stál hned vedle a řídil chodce.
„Ale já mám rád barvy. Co rád, já je miluji,“ bránil se semafor pro auta. „No ale… copak budu už navždy svítit jen třemi stejnými barvami, a stále ve stejném pořadí?“
A jak tak přemýšlel, najednou dostal nápad – Co kdybych svítil, jak se mi zachce? Aspoň si tak trošičku zpestřím svoji nudnou práci.
A opravdu tak hned udělal. Chodci měli právě zelenou, a tu najednou se náš semafor rozsvítil taktéž zeleně. Auta se v té chvíli pohnula, a chodci jen tak tak stihli přeběhnout na druhou stranu. Později se zase rozsvítil zeleně, a když se auta pohnula, okamžitě se rozsvítil červeně, takže auta sotva stíhala zabrzdit. A jindy jen problikával barvy odshora dolů, tak jak ho právě napadlo.
ORANŽOVÁ,…