O dívčině, která hledala svoje bratry

Za sedmi horami a sedmi dolinami žili král s královnou. Měli už dvanáct dětí, ale byli to samí chlapci. Oba proto velmi toužili po malé princezně a věřili, že jejich další dítě, které už co nevidět mělo přijít na svět, bude konečně vysněné děvčátko.

No a jednoho dne král vyhlásil: „Pokud se nám narodí třinácté dítě a bude to děvče, jejích dvanáct bratrů vyženu z naší země a nadobro na nich zapomeneme. Celé království tak bude patřit jen naší jediné dceři.“

Královně se však toto kruté královo rozhodnutí vůbec nelíbilo a velmi ji to zarmoutilo. Celé dny naříkala ve svém pokoji a úsměv se z její tváře úplně vytratil. Jeden z bratrů si všiml, že jejich královskou matku něco trápí, a tak se jí zeptal, proč je v posledních dnech tak smutná. Královna svému synovi nedokázala lhát a vyprávěla mu celou pravdu o tom, co si král umanul.

Samozřejmě, že ani dvanácti bratrům se královy plány vůbec nelíbily. Královna chtěla své syny od hrozícího nebezpečí uchránit, a tak je se slzami v očích přemlouvala, aby raději co nejdříve utekli z království pryč. Dala jim na cestu dostatek zlatek a žalostně se s každým z nich loučila.

„Synové moji drazí, sledujte vlajku na věžičce. Když se tam objeví bílá, můžete se klidně vrátit domů, protože to bude znamenat, že se vám narodil další bratr. Ale když tam bude červená vlajka, nevracejte se, protože se narodilo děvče. Ukryjte se v nedaleké jeskyni, odtud bude na věž dobře vidět,“ poradila jim královna ještě předtím, než se vydali na dalekou cestu.

Bratři se tedy vydali směrem do lesa a neúnavně hledali jeskyni, o které jim říkala jejich matka. Na svého královského otce byli všichni pořádně rozzlobení. Nakonec se jim jeskyni ve vysoké skále podařilo najít a usadili se přímo v ní. Každý den…