Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami stála uprostřed jedné vesničky chatrná chaloupka. Hospodařil v ní muž se svou ženou a dvěma dcerami: Nastěnkou a Marfušou. Nastěnka byla tatínkova – její maminka zemřela, a tak se tatínek znovu oženil. Marfuša byla matčina.
A třebaže byl hlavou rodiny tatínek, všemu vládla krutou rukou jeho žena. Ta navíc doma nemohla Nastěnku ani vystát a neustále jí přidávala další a další práci. Zatímco Nastěnka se měla co otáčet, aby obstarala celé hospodářství, Marfuša jen lenošila a poroučela, co dobrého jí má Nastěnka ještě navařit a napéct.
Když přišla zima, Marfuša dostala nový teplý kožich, ale i přesto si celé dny hověla na peci. Zato Nastěnka se brodila hlubokými závějemi a hřál ji jen starý šál přehozený přes ramena a její dobré srdce. Den za dnem pracovala do úmoru, ale maceše to bylo pořád málo.
Jednoho dne si macecha usmyslela, že se Nastěnky zbaví úplně. „Tobě pak, Marfušenko, najdeme bohatého ženicha a budeme si žít jako v ráji!“ slibovala vlastní dceři.
Jak si usmyslela, tak také udělala. Hned začala svému muži spílat: „Ty dědku stará, jen se podívej, jak jsi tu svou Nasťu vychoval! Celé dny prolelkuje a jen nám darmo ujídá tu trochu jídla, co obstaráš. Hned zítra ji odvezeš do lesa a necháš ji tam.“
Tatínek Nastěnku bránil, ale macecha ji přece přinutila nasednout na sáně a ještě popohnala starého koníka, který je táhl. Tatínkovi nezbylo než alespoň Nastěnku doprovodit.
Uprostřed hustě zasněženého lesa si to však rozmyslel. Našel v sobě odvahu a rozhodl se, že svou milovanou dcerku ani za nic nenechá v lese napospas mrazu a dravým šelmám.
„Nastěnko moje, vracíme se domů! Já se té zlé ženské postavím!“ zvolal a práskl bičem. Vůbec si nevšiml, že Nastěnka potichoučku sklouzla ze…