O proslulém jasnovidci

Žili kdysi dva kamarádi, oba chudí jako kostelní myši, ale veselé a vychytralé povahy. Vzájemně se oslovovali laskavými přezdívkami – jeden druhého nazývali Kámen a Ropucha.

Jednoho letního dne leželi kamarádi nečinně u řeky. Sluníčko hřálo, voda vesele žbluňkala, ale co z toho, když jim nahlas kručelo v břiše.

„Poslyš, Ropucho,“ oslovil kamaráda Kámen, „už mě opravdu omrzelo žít z ruky do úst. Nemůžeme všechna svoje mladá léta strávit v této hrozné chudobě. Měli bychom něco vymyslet, abychom zbohatli.“

„To máš pravdu, Kameni,“ uznal Ropucha a v břichu mu nahlas zakručelo. „Zbohatnout však není tak jednoduché.“

„Nic se neboj, kamaráde. Mám výborný plán!“ prohlásil Kámen. „Ty se, Ropucho, staneš jasnovidcem.“

Ropucha překvapeně vyjekl. „Jasnovidcem? Ale jak? Vždyť ani netuším, jestli dnes večer seženu něco na zub, nebo zase budu o hladu. Opravdu ne, ze mě jasnovidec nebude.“

„Žádné strachy, všechno dobře dopadne,“ chlácholil ho Kámen. „Jen musíš udělat přesně to, co ti řeknu. Dobře mě tedy poslouchej. Dnes v noci se potají vloupám do královského paláce a ukradnu z něho královskou pečeť. Zakopu ji pod starým kaštanem v zahradě paláce. Ty se potom vydáš za králem, prohlásíš, že jsi jasnovidec a dokážeš najít zmizelou pečeť. Jednoduše ji najdeš pod kaštanem. Za to potom dostaneš štědrou odměnu. A o ni se, přirozeně, rozdělíš se mnou.“

Ropucha ho poslouchal a uznale přikyvoval. „Je to opravdu skvělý nápad!“ zvolal nakonec. „Takovým jasnovidcem se stanu rád!“

A přesně tak to také bylo. Všechno šlo podle plánu. Královská pečeť se záhadně ztratila a celý královský dvůr se obrátil vzhůru nohama. Král vydával rozkazy, stráže, vojáci i sluhové běhali sem a tam a prohledávali každý kout paláce. Ale marně. Dny ubíhaly – a pečeť nikde.

Zanedlouho se v paláci zjevil jakýsi cizinec oděný ve zvláštním plášti. „Jsem jasnovidec,“ prohlásil, „a pomůžu…