O snědeném nose

Tento příběh se odehrál v malebné zasněžené vesničce. Tam, kde se zimy zdály nekonečné a sníh nikdy nepřestával padat.

Bylo právě víkendové zimní ráno, když se děti rozhodly postavit obrovského sněhuláka na náměstí. Byl celý bílý, měl velkou hlavu a tělo tvořily tři krásné sněhové koule. Děti mu daly jméno Adam.

Na hlavě měl malý klobouk z černé vlny a tenký svazek slámy zase děti použily jako ústa. No, nejzajímavějším detailem byl jeho nos – mrkvový, dlouhý a jasně oranžový. Skvěle se hodil k bílé sněhové pokožce. Adam byl na svůj nos velmi pyšný.

Nic však netrvá věčně.

Jednoho dne ze dvora pana starosty utekl malý hnědý pes, který se jmenoval Henry. Henry byl kokršpaněl s dlouhýma ušima a velkým, stále hladovým břichem. Miloval sníh, rád běhal po poli a hrál si s dětmi. Co měl ale ještě raději, bylo hledání čehokoli, co by se dalo sníst. A protože nosy sněhuláků jsou obvykle ze zeleniny, nebylo pro něj žádným překvapením, když spatřil krásný oranžový mrkvový nos na Adamově tváři. Henry mrkev miloval víc než kterýkoli pamlsek.

Haf, to musí být výborné, pomyslel si a bez váhání vyskočil a vrhl se na sněhulákův nos.

Adam se jen díval smutnýma očima. „Proč mi bereš nos?“ zeptal se ho nakonec nešťastně. Tušil, že pes je hladový a možná nechápe, že to není jen tak obyčejná mrkev.

Henry na Adama jen zavrčel a s radostí si z nosu ukousl. „Haf, je to opravdu výborné! Nikdy jsem nejedl tak sladkou mrkev. A jak mi krásně křupe v zubech!“ pochvaloval si spokojeně.

Adam se zamračil. „Ale já potřebuji nos! Jak teď budu dýchat? Jak budu vypadat bez nosu?“ ptal se. Ale Henry se tvářil, že ho neslyší. Už spokojeně skákal kolem, šťastný a s plným bříškem.

Děti, které…