Žili jednou tři bratři, kteří byli nade všechno líní a bylo jim zatěžko pustit se do nějaké práce. Celé dny se jen tak potulovali nebo se povalovali doma na peci, jen aby nemuseli pracovat. Zkrátka lenoši jako vyšití.
Jenže jak se říká, bez práce nejsou koláče, a naši bratři skutečně pomalu neměli dát co do úst. Peníze se jim už dávno rozkutálely, ale přesto se jim pracovat nechtělo ani za nic.
„Kdybychom tak našli nějaký poklad,“ dumal první z bratrů. „Hned bychom měli po starostech! Už by nás nikdy netrápilo prázdné břicho.“
„Ale kde takový poklad najít?“ namítl druhý.
„A doufám, že ho nebudeme muset vykopat!“ povzdychl si poslední. Zdálo se, že najít poklad není žádná legrace.
Jak se tak toulali krajinou jako obvykle, náhoda je zavedla za vesnici, na okraj lesa. Na samotě tam žila jedna stařena. Povídalo se o ní, že je to čarodějnice.
„Babičko,“ oslovil ji pěkně nejstarší bratr, „slyšeli jsme o vás, že dovedete věci, jaké jiní lidé nesvedou. Buďte tak dobrá, povězte nám, kde se nachází nějaký velký poklad. Moc bychom ho potřebovali.“
Stařena se zachmuřila a odpověděla: „Vím o mnohých věcech, o kterých se šeptá ve větru i v listí, ale kde najít velký poklad, to netuším. Kdybych o něm věděla, našla bych ho přece sama!“
Bratři posmutněli.
„Mohu vám ale dát dobrou radu. Až přijde úplněk, vydejte se bosí a s prázdným žaludkem na kopec Heuberg, tam, kde stojí zřícenina hradu. Nesmíte však mezi sebou prohodit jediné slovíčko. Na tom kopci se za úplňku zjevuje král trpaslíků, který žije ve zřícenině. Až ho spatříte, zeptejte se ho na poklad. On jediný ví o všech tajemstvích a veškerém bohatství pod zemí.“
Tři bratři jí poděkovali za radu a v dobré náladě odešli. Radovali se, jako by jim…