V dalekém království, jehož jméno si už nikdo nepamatuje, žila jednou jedna princezna. Byla hodně šikovná, uměla například nádherně vyšívat a plést. Obrázky zvířátek na ubrusech vypadaly jako živé. Dokonce ani v horkém létě se král nechtěl vzdát jemného šálu, který mu princezna upletla.
Když princezna právě nepletla a nevyšívala, starala se o koně v královské stáji nebo tancovala mezi květinami na louce. Přestože měla tolik zálib, přece jen ji nejvíc lákalo něco jiného – zpěv. Princezna chtěla umět také zpívat. Velmi se snažila, ale vůbec se jí to nedařilo. Hlavní kapelník, ke kterému chodila na hodiny zpěvu, si raději potají zakrýval uši, aby princeznu neurazil.
Princezna ale s radostí zpívala každému, koho potkala. V zahradě zpívala zahradníkům, v kuchyni kuchařům, v prádelně pradlenám. Všichni se tvářili, jaká je to nádhera, jen aby princezně polichotili. Dokonce i královna dceři lhala.
„Och dítě moje, jak máš nádherný hlásek,“ líbezně se rozplývala královna, když její dcera spustila svůj falešný zpěv. Copak to královna opravdu neslyšela? Anebo jí mateřská láska nedovolila říct pravdu?
Jediný, kdo se netvářil, že se mu princeznin zpěv líbí, byl sám král. Vždyť co by to bylo za krále, kdyby lhal?
„Copak jste všichni ohluchli? Vždyť se to nedá poslouchat. Když princezna spustí písničku, vyplaší všechny ptáky ze zahrady,“ stěžoval si královně.
„Ale muži můj, ty už jsi na stará kolena trochu nahluchlý,“ bránila dcerku královna.
„Kolena mám už sice stará, ale uši mám ještě úplně v pořádku. Princezna by se měla věnovat tomu, na co má talent. Je přece tak šikovná! Dokáže krásně vyšívat, má ráda koně a nádherně tancuje. Ale zpěv? Všechny lichotky na její zpěv jsou jen pokrytectví.“
Brzy přišel den princezniných osmnáctých narozenin a na majestátní hrad se ze všech stran sešli urození hosté. Kuchaři přichystali na nádvoří pro příchozí bohaté…