Za okny se den měnil ve večer a zapadající slunce zbarvilo oblaka do zlaté a růžové. Maminka s tatínkem právě uklízeli ze stolu nádobí po večeři. Malá Zuzanka s příjemně plným bříškem odběhla rovnou ke svým hračkám. Právě postavila z kostek most, pod kterým jezdila vláčkem sem a tam.
„Zuzanko, ještě si chviličku pohraj a pak si půjdeme společně obléknout pyžámko, ano?“ připomněla jí maminka.
„Neee, mami, nechci pyžámko! Já si chci ještě hrát!“ protestovala holčička.
Zuzanka nedávno oslavila čtvrté narozeniny. Měla už tak dlouhé vlásky, že se jí daly zaplést do tmavého copu, a už půl roku chodila do školky. Ve školce se jí líbilo, protože tam měli spoustu hraček, a Zuzanka si velmi ráda hrávala. Stavěla věže ze stavebnice, uklízela domeček pro panenky, vařila v dětské kuchyňce. Nebo kreslila, skládala kolejnice pro svůj vláček, trénovala plyšová zvířátka. Večer co večer se nedokázala odtrhnout od svých oblíbených hraček a dostat ji do postýlky byl nesmírně složitý úkol. Nejinak tomu bylo i dnes.
Maminka s tatínkem uklidili celou kuchyň. „Už jsem ti připravil do sklenice teplé mlíčko!“ volal tatínek.
„Ale já ještě musím dostavět most!“ vymlouvala se Zuzanka.
Za chvíli zavolala maminka: „Už jsem ti ustlala postýlku a připravila pyžámko!“
„Ale já jsem ještě nedokreslila obrázek!“ smlouvala znovu holčička.
Maminka si povzdychla. Naštěstí byl právě pátek. Ráno nebudou muset vstávat do školky. „Zítra se chystáme na výlet do ZOO, vzpomínáš si? Šup šup do postýlky. Už se určitě těšíš, že?“
„Těším se na výlet,“ odpověděla Zuzanka skloněná nad obrázkem. „Ale netěším se na postýlku. Chci si ještě chvilku hrát!“
Holčička se po dlouhém přesvědčování převlékla a sedla si do postýlky, ale nejdřív si do ní nanosila všechny oblíbené hračky: šedého plyšového sloníka, modrého pejska se zahnutým ouškem, dvě nejmilejší panenky a jedno autíčko.…