Oslí kůže

Za devatero horami a devatero řekami žil kdysi dávno mocný král. Ve válce byl udatný, ke svým poddaným laskavý. Král a jeho rodina žili v přepychovém paláci.

Král byl velice hrdý na své stáje. Měl v nich koně mohutné i drobné, bílé i černé, bujné i krotké. Jedna věc však všem vrtala hlavou: nejčestnější místo ve stájích bylo vyhrazeno ušatému huňatému oslíkovi. Jen několik málo zasvěcených znalo pravý důvod. Oslík se totiž každé ráno oklepal a vytřepal ze sebe kupičku zlaťáků.

Ale jednoho dne králova manželka těžce onemocněla a žádný z lékařů jí nedokázal pomoci. Netrvalo dlouho a celé království svou paní oplakávalo. Zůstal po ní jen zarmoucený král a líbezná dcerunka.

Ačkoliv se král cítil osaměle, odmítal se znovu oženit. Nevěřil, že by se mohl najít někdo krásnější a moudřejší než bývala jeho královna. Jenomže léta plynula, král stárl a království nemělo dědice. Proto se rozhodl, že provdá svou jedinou dceru.

Do paláce se sjeli princové z širého světa. Král vybral toho nejurozenějšího a nejbohatšího z nich. Všichni o něm ale věděli, že je to hrubián, který jen obírá svůj lid. Princezna se ho zalekla.

„Za takového člověka se přece nemohu provdat!“ vzlykala své chůvě na rameni.

Stará chůva však byla všemi mastmi mazaná a pro princeznu by udělala všechno na světě.

„Nic se nebojte, má paní. Musíte svého otce poslechnout, ale nejprve mu řekněte, že si vezmete jen toho, kdo vám přinese šaty, které vypadají jako blankytná obloha. Takový požadavek nikdo nedokáže splnit.“

Princezna hned druhý den své přání sdělila nastávajícímu ženichovi. Ten se hněvivě rozmáchl a vzkřikl:

„Šaty jako modrá obloha? Hned zítra vám je složím k nohám! A pak se stanete mou ženou!“

Sotva na druhý den ráno kohout zakokrhal, sloužící donesli princezně slíbené šaty. Byly skutečně…