Byl krásný, teplý den, skoro jako letní. Okna koncertního sálu byla všechna dokořán. Hudebníci v orchestru tak mohli volně dýchat a pořádně nacvičovat jako každý den. Tóny hudby se nesly do daleka, až do blízkého parku. A tam, na jedné lípě, seděl na větvi pan Žluva.
Nebyl to vlastně žádný pán, ale malý ptáček – sameček žluvy hajní. Právě přiletěl z teplých krajin a kochal se výhledem, vůní a čerstvým větříkem. Pískal si své líbezné melodie a žlutá pírka se mu blýskala na slunci.
Vtom pan Žluva zaslechl ten nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšel. Přímo z koncertního sálu zněly tóny flétny.
„To musí být ale nádherná žluva, když tak překrásně zpívá!“ pomyslel si pan Žluva. Nepochyboval o tom, že jedině nějaká slečna žluva dokáže tak krásně zpívat. Přiletěl proto blíž, aby si mohl prohlédnout toho ptáčka zpěváčka. Nakoukl oknem dovnitř a spatřil cosi štíhlého, lesklého, krásného… Spatřil – flétnu.
Paní Terezie Karošková, flétnistka, foukala do své flétny a rychle přelétala prsty po jejích klapkách. Zvuky zněly kouzelně, však také hráli skladbu z opery jménem Kouzelná flétna. Pan Žluva nedokázal od toho štíhlého třpytivého stvoření odtrhnout oči.
„Co je to za kouzelného ptáčka?“ řekl si.
A třebaže hrál orchestr nádherně, ostatní nástroje pana Žluvu jen zbytečně vyrušovaly. Chtěl zaštěbetat, pšššt, nerušit! Chtěl poslouchat jen toho kouzelného ptáčka! Ale pan Žluva nebyl člověk a neuměl mluvit, proto jen zapískal svoje pfi-fiu-julu.
Trpělivě čekal, než zkouška orchestru skončila. Trvalo to několik hodin. Z větve pozorně sledoval, kdy vyjde ze dveří to kouzelné stvoření. A nakonec vyšlo. Tedy, vyšla paní Karošková a v ruce držela kufřík, ale flétna nikde. Byla totiž zabalená uvnitř kufříku, to ale pan Žluva nevěděl. Vyplašeně přilétl přímo k paní flétnistce a dělal všechno pro to, aby flétnu našel. Létal…