Sestřičky princezničky

Bylo jedno království, v němž žili – tak jako v každém království – poddaní, sluhové, pážata, rytíři a, samozřejmě, královna a král.

Královskému páru štěstí opravdu přálo, a tak se jim narodila trojčata – tři roztomilé princezny, které byly navlas stejné. Tedy, vlastně ne navlas. Protože to jediné, čím se od sebe navzájem lišily, byly právě jejich vlasy. Jedna byla černovlasá, druhá zlatovlasá a třetí rusovlasá.

Když bylo sestřičkám princezničkám deset let, král nechal na počest jejich kulatých narozenin uspořádat velkolepou hostinu. Pozval i sousední krále a mnoho, přemnoho hostů.

Navíc král velmi rád a velmi často lovil a v zápalu lovu neznal míru. Se svojí družinou nejednou na lovu ulovili takové množství zvěřiny, že by to vystačilo i na deset hostin. Les však měl i svého pána, kterému se tyto lovy ani trochu nelíbily. A při zmínce o dalším lovu už lesnímu pánovi skutečně došla trpělivost.

Hned zrána se páni, vystrojení na lov, shromáždili na nádvoří královského zámku. Panovala tam veselá nálada, hrála hudba, všichni se smáli a žertovali. Ale najednou zadul tak prudký vítr, až se koně splašili. Na nádvoří nečekaně vstoupil pán lesa.

„Poslouchej mě, králi,“ zahřměl jeho hlas, načež hudba v okamžiku ztichla a páni strachem znehybněli. „Jsi nenasytný a tím tvým chamtivým lovem ubližuješ obyvatelům lesa. Varuji tě, jestli znovu vstoupíš do mého lesa s úmyslem zabíjet lesní zvěř, za trest si přijdu pro tvoje princezny!“ Pán lesa ani nečekal na odpověď a hned odkráčel pryč.

Jen co lovci uklidnili vyplašené koně, na zámeckém nádvoří nastalo úplné ticho. Všichni byli zaražení. Král znervózněl, ale nemínil se vzdát toužebně očekávaného lovu. Proto jen trhl ramenem a pokynul družině k odjezdu. Zakrátko se jim vrátila dobrá nálada, a tak se bezstarostně vydali do lesa jako obvykle.

Tam král spatřil mezi stromy srnu. Vytáhl kuši, založil…