Starý Bodrík a vlk

Na salaši nad vesnicí bydlel bača se svým psem Bodríkem. Velký, huňatý bílý pes mu hlídal ovce dnem i nocí už dlouhé roky. Žádný vlk se tak nikdy neopovážil k jeho salaši s ovečkami přiblížit.

Bodrík byl však už opravdu starý a skoro všechny zuby už mu vypadaly.

„Žádný užitek z tebe nemám, k čemu tě budu mít, hodíš se jen na smetiště!“ krutě zkonstatoval bača a svého oddaného a věrného pomocníka nechal za plotem na smetišti.

Místo něho si opatřil nového, mladého psa a očekával, že mu bude sloužit stejně dobře jako jeho předchůdce.

A chudák Bodrík jen smutně ležel mezi smetím, o hladu, žízni, třesa se přitom zimou. Takto bezcitně se k němu bača zachoval.

Jen co přišla noc, mladý psík zalezl do svojí boudy, uložil se k spánku a brzy tvrdě usnul.

Starý Bodrík byl však stále ostražitý, stačil i drobný šelest a už byl ve střehu. Takže i tentokrát zavětřil, že se u salaše potuluje vlk. Už už chtěl plot přeskočit, aby vlka zahnal pryč, ale byl tak vyhladověný, že sotva vstal.

„Nu, když já nemám co na zub, ať si aspoň vlk něco sní,“ pomyslel si Bodrík. Ani neštěkl a schoulil se na zemi.

Ráno přišel bača za ovečkami a zjistil, že mu jedna z nich chybí. Mladý pes se ještě i teď v boudě schovával.

„Ach, toto by můj starý dobrý Bodrík nikdy nedopustil, aby mi vlk odnesl ovci,“ bědoval bača u salaše.

A tak Bodríka přivedl zase zpět k sobě, dal mu dobře najíst, i za uchem ho poškrábal, jak to měl nejraději. Ten div že samou radostí neskákal.

Když nadešel večer, procházel se obezřetně u salaše. Tušil, že i tuto noc se k nim vlk vrátí, když včera tak dobře pochodil a podařilo se mu odejít s úlovkem.

Netrvalo…