Kdysi dávno bylo jedno velké zvířecí království. Rozprostíralo se na obrovském území a mělo velmi mnoho zvířecích obyvatel. Jako v každém správném království i tady vládl král. A každý přece ví, že králem všech zvířat je mocný lev. Přestože lví král vzbuzoval u všech obyvatel lesa patřičný respekt a úctu, jeden malý, veselý zajíček si ze svého panovníka neustále utahoval.
Dělal si z něho legraci tak moc a často, až ho jednoho dne udala liška, jež se už delší dobu snažila o královu přízeň. „Slyšel jsi už o zajíčkovi, který si z tebe utahuje?“ zeptala se liška lva. „Coooo?!“ zvolal rozzlobený a ponížený král. Hned nato pořádně zařval, aby demonstroval svoji sílu a vážnost. Okamžitě svolal královský soud a veselého zajíčka nechal předvést. Ten se strachy celý třásl a nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
V soudný den se král zeptal všech svých rádců, jaký trest by vyměřili hříšníkovi, který by se drze vysmíval jejich vládci. Jako první se ozval vlk. „Smrt utopením,“ nekompromisně vyřkl, protože smrt považoval za jediný spravedlivý trest za zajíčkův prohřešek.
Ale medvěd se postavil vlkovi na odpor: „Podle mne je smrt příliš krutým trestem. Hříšník by měl místo ní opustit naše království i s celou svojí rodinou.“
A takto se postupně vystřídala všechna zvířata, která si lví král pozval na soudný den, aby mu pomohla určit pro zajíčka přiměřený trest.
Jenže jak se tak lev díval na toho chudáka zajíčka, co se celou dobu třásl strachy, zdál se mu každý z navrhovaných trestů až moc krutý. Nakonec se ještě zeptal mírumilovných slonů, jaký rozsudek by oni navrhli za urážku krále.
Nejstarší z nich se ihned ujal slova. „Kdyby kdokoliv jiný urazil nejmocnějšího a nejváženějšího obyvatele našeho lesa, souhlasil bych s rozsudkem, který vyřkl vlk. Ale podívejte se na toho…