Vánoční ozdoba

Malé dětské ruce vyndaly z krabice s vánočními ozdobami oprýskaného dřevěného koníka.

„Mami, proč ho tu vlastně máme? Vůbec se mezi ostatní nehodí,“ postěžoval si klučičí hlas.

„Opatrně!“ řekla maminka a přispěchala ke stromečku. „Toho koníka mi dala moje babička, která ho dostala od té své. Je to veliká vzácnost. Raději ho polož zpátky, Jiříku.“ Maminka se ujala figurky sama a obřadně ji pověsila na stromeček.

„Dáme ho hezky vysoko, aby ho třeba nechtěla shodit kočka,“ dodala ještě.

Pche, tolik starostí kvůli jednomu koni? Vždyť je starý a ošklivý, pomyslel si Jirka. Nemůže se vůbec vyrovnat těm hezkým třpytivým ozdobám! Raději ale uposlechl a dál věšel na stromek blýskavé řetězy a barevná světélka.

Když si šel ten večer lehnout, na starého koníka už dávno zapomněl. A jistě by na něj nemyslel ani ráno, kdyby se mu nezdál zvláštní sen…

V tom snu za Jiříkem přišel dřevěný kůň. Byl natřený bílou barvou, která se z něj na četných místech odlupovala. Chyběl mu také kus levého předního kopyta a ocas s hřívou byly už značně prořídlé. Dřevěné zvíře se zhluboka nadechlo a promluvilo prastarým hlasem:

„Ahoj, Jiříku. Dovol, abych se představil. Jmenuju se Ferda a jsem nejoblíbenější hračka tvé prapraprababičky Anežky. Vyřezal mě pro ni k Vánocům její táta, když byla stejně stará jako ty. Od té doby mě nedala z ruky. Každý den si mě nosila v tašce do školy a prožíval jsem s ní všechna její dobrodružství.“

Jiřík fascinovaně poslouchal. Ten koník toho opravdu zažil moc!

Kůň pokračoval: „Když prapraprababička Anežka dospěla, postavila si mě na noční stolek. Už jsem s ní nechodil ven, ale každý večer mi vyprávěla, co zažila. Byl jsem i u toho, když se jí narodila dcerka. Aby mě holčička nezničila, schovala mě tvá prapraprababička do krabice vánočních ozdob. A rozhodně to v ní nevypadalo jako…