Zlatěnka

Kdysi dávno žili ve skromném domku s malým dvorem muž a žena. Na konci dvora stála vysoká kamenná zeď a za ní byla velká, přímo tajemná zahrada. Manželé netušili, komu zahrada patří. A přestože do ní často nahlíželi, nikdy tam nespatřili ani živou duši.

Jednoho dne, brzy na jaře, říká žena muži: „Ach, muži můj milý, jen si představ, spatřila jsem skrz škvíru ve zdi čerstvý zelený salát. Tak moc bych si ho dala!“

Muž by své ženě rád vyhověl, ale v té době salát ještě nikde nebyl. Z chladné země rašila jen první jasnozelená poupata, ale po salátu zatím ani vidu, ani slechu. Žena však trvala na tom, že nevloží do úst nic jiného, jen ten salát, po kterém tak touží. Odmítala jiné jídlo a zakrátko začala hladem chřadnout a blednout. Muž tedy neměl jinou možnost, než se potají vydat do sousední zahrady.

Počkal, až na krajinu sedne noc, a hned potom se tichoučce a nepozorovaně kradl tajuplnou zahradou, aby si utrhl kus salátu. Už už by se mu to podařilo, když tu najednou ho chytila čísi ruka! Muž strnul hrůzou, vzápětí se otočil – a tam, přímo před ním, stojí čarodějnice oděná v černém hábitu.

„Kdo to krade z mojí zahrady?!“ promluvila chraplavým hlasem.

Muž se jí chabě snažil vysvětlit, proč do zahrady vkročil. „Žena mi chřadne před očima… a jedině tento salát jí pomůže, aby se jí vrátilo dobré zdraví.“

„Nu dobrá,“ říká čarodějnice, „naber si toho salátu, kolik chceš. Ale já také něco chci. Já ti daruji salát a ty mi dáš svoje dítě.“

Muž se však této zvláštní prosby vůbec nelekl – vždyť přece žádné děti neměli. Lehkomyslně tedy přikývl a už spěchal odtud pryč, jen aby co nejdříve zmizel čarodějnici z dohledu.

Hned jak se vrátil domů, nabídl své ženě čerstvě natrhaný…