Kdysi dávno žila jedna žena jménem Grannonia. Byla nesmírně bystrá, což se však ani náhodou nedalo říct o jejím synu Vardiellovi. Ten byl totiž největší hlupák a prosťáček široko daleko. Ale matka ho zbožňovala a hýčkala, jako by byl tím nejdokonalejším synem na světě.
Grannonia měla kromě něho ještě slepici. A ta jí právě snesla hrst vajíček. Vardiellova matka s nimi měla velké plány. Říkala si, že když se všechna vylíhnou, vychová z nich pořádně tučné slepičky, které potom se ziskem prodá. Aspoň tak o tom snila.
Jednoho dne zavolala na svého syna Vardiella: „Kde jsi, můj překrásný maminčin synáčku? Poslouchej mě teď pozorně. Musím se vydat do města a potřebuji, abys dohlédl na moji slepici. Když náhodou vstane z hnízda, zažeň ji nazpět. Musíme dát pozor, aby vajíčka nevychladla, rozumíš? Bez vajíček nebudou žádná kuřátka!“
„Neboj se, nech to na mně,“ prohlásil Vardiello důležitě. „Hned si to zapíšu za uši!“
„Och, a ještě jedna věc, drahý synáčku,“ dodala Grannonia, zatímco si uvazovala barevný šátek kolem hlavy. „Na tamté polici,“ řekla a ukázala rukou na polici v kuchyni, „je sklenice plná jedu! Ať tě ani nenapadne dotknout se jí, natož ještě z ní ochutnat! Okamžitě bys padl,“ – vtom bouchla pěstí do stolu – „jako moucha!“
„Bože chraň, matko moje!“ vykřikl. „Raději se tím směrem ani nepodívám! Ještě že jsi mi to řekla, protože jinak bych ten jed mohl omylem sníst!“
A tak se Grannonia spokojeně vydala po svém a milovaného synáčka nechala doma. Vardiello se však o samotě náramně nudil. Vydal se tedy na zahradu za domem, že tam vykope nějaké jámy. Když vykopal první, překryl ji větvemi a potom ještě zamaskoval hlínou.
„Hotovo, to určitě pomůže chytit zloděje, kteří nám chodí krást ovoce ze stromů!“ vzdychl spokojeně.
Vzápětí se pustil do kopání druhé jámy,…