Emoce u rodičů - Jak pomoci sobě i dětem s emocemi pracovat?

„Teda ty jsi ale ošklivá holčička, když takhle brečíš! Vždyť to byla jen zmrzlina,“ rozzlobila se jedna z maminek u zmrzlinového stánku. Její dcerka stála nad rozpláclým kopečkem jahodové zmrzliny, roztékajícím se na horkém chodníku, a plakala a plakala.

Maminka u stánku rozhodně nebyla ani první ani poslední, kdo podobnou větu pronesl. Často se nám stává, že se emocí tak trochu bojíme, protože nevíme, jak reagovat. Snad proto je naše první reakce pláč utišit, hněv potlačit, zkrátka vrátit situaci do „normálu“. 

To, jak k emocím přistupujeme, vychází z velké míry z toho, co jsme se naučili jako malí. Sledovali jsme, jaké emoce jsou pro naše rodiče vítané a které bychom naopak měli bedlivě skrývat nebo ideálně vůbec necítit. Naši rodiče se to zas naučili od svých rodičů… a tak dále. Není třeba hledat viníka – žádný není. Co však udělat můžeme, je změnit svůj přístup k emocím a svým dětem předávat  nový, zdravější pohled.

Jsme to totiž právě my, kdo má tu moc na děti působit. A i ony mají jednu takovou superschopnost: upozornit na to, co hluboko v sobě nemáme tak docela zpracované. To proto nás jejich projevy emocí mohou rozčilovat, nebo dokonce dráždit. Připomínají nám vlastní bolístky a ututlaná trápení. Důležité je uvědomit si, že to nedělají schválně – a že nám tím vlastně mohou velmi pomoci.

Kde začít, když chceme k emocím přistupovat zdravěji? Jak s nimi efektivně pracovat a naučit to i děti?

• Přijmout je. To může být pěkně těžké, protože často bychom byli mnohem raději, kdybychom danou emoci necítili. Pokud si ale emoci a její projevy zakazujeme, stojí nás to spoustu sil a hromadí se v nás tlak z potlačené emoce. Emoce nejsou ani dobré ani špatné, a pokud je zkrátka přijmeme a nebudeme s nimi bojovat, uleví se nám.
• Prozkoumat je. Mnohdy ani pořádně nevíme, jakou emoci cítíme. Je nám nepříjemně, divně… V takových chvílích je dobré soustředit se na to, co nám říká naše tělo. Bolí mě břicho? Potí se mi ruce? Je mi zima? Když se zastavíme, umožní nám to lépe vnímat, co vlastně cítíme, a fyzická obtíž, na kterou se soustředíme, zároveň často odezní.
• Neutápět se v nich. Přijetí emoce je jedna věc, ale vyžívání se v nich už tak potřebné není. Emoce přicházejí jako reakce, které nás mají upozornit na to, co se děje v našem prostředí, a pak odcházejí. My ale máme tendenci znovu a znovu si je připomínat tím, že o situaci přemýšlíme a opakovaně si ji v hlavě přehráváme.
• Projevit. Projevit emoce je velmi důležité, jinak se v nás nepříjemný pocit a tlak, který přinášejí, bude hromadit. Stejně klíčové je ovšem to, jak emoce projevíme. Je třeba najít společensky přijatelný způsob – běh, trhání papíru, bušení do boxovacího pytle… řadě lidí pomáhá i pořádný úklid. Jiní se odreagují zpěvem nebo nějakou tvorbou. A neocenitelným pomocníkem bývá také pláč.

• Neodsuzovat. Sebe ani nikoho jiného. Emoce jsou naší součástí; je úplně přirozené, že se občas bojíme, že nás něco naštve nebo že cítíme vztek či radost. To platí pro každého a nemůžeme to ovlivnit. Není se za co stydět. Co ovšem ovlivnit můžeme, to je náš přístup k emocím a práce s nimi. 
• Zjistit, proč přišly. Zkuste ke svým emocím přistupovat jako k cenné informaci. Prozkoumejte, proč se vlastně objevily, co vám chtějí sdělit, co v tuto chvíli potřebujete. Ptejte se sami sebe, co vám pomůže, abyste se například přestali bát: Bojím se, protože se necítím v bezpečí. Co můj pocit bezpečí zvýší? Pomohl by talisman? Uklidňující čaj? Pohled na kolegu, který mě při prezentaci před celou firmou očním kontaktem podpoří? 
• Předávat zkušenosti dál. Ukazujte dětem, co děláte vy, když nějakou nepříjemnou emoci cítíte. Pomozte jim najít jejich vlastní způsob, jak se s tou či onou emocí popasovat. Nehodnoťte, nezesměšňujte nebo nebagatelizujte. To vy jste ten bezpečný přístav, kde se učí, jak jednat s rozbouřeným mořem emocí. Je to totiž pěkně těžký úkol a předávat tuto zkušenost dál není o nic snazší. Chce to kupu trpělivosti a tréninku. Společně to ale určitě krůček po krůčku zvládnete.

DÁREK PRO VÁS: Kliknutím zde si stáhněte pdf s plakátem o emocích.

A jak to dopadlo s holčičkou z našeho úvodu? 

Při pohledu na nešťastnou dcerku maminku až píchlo u srdce. Pro ni je to jen zmrzlina, ale pro její malou holčičku to v tu chvíli představuje obrovskou tragédii. Vzpomněla si, jak ona sama byla smutná, když kdysi několikrát upadla zmrzlina jí. Pevně ji objala a počkala, až se vypláče. „Promiň,“ zašeptala jí do ouška a pohladila ji po vlasech, „tebe to moc mrzí, viď? “Holčička přikývla. „A štve…“  „Pomůže, když tě obejmu a doma si vyrobíme vlastní zmrzku?“ navrhla pak maminka. Děvčátko chvíli přemýšlelo, pak si hřbetem ruky otřelo slzy. „Můžu si vybrat příchuť?“ „Platí! A ještě předtím si dáme polštářovou bitvu, ať se toho vzteku zbavíme úplně,“ dodala s úsměvem maminka. I ona byla ještě trochu rozladěná z pozornosti, kterou eskapáda se zmrzlinou přitáhla. Pořádná polštářová bitva ale všechen vztek i smutek definitivně zahnala na ústup. A domácí jahodová zmrzlina neměla chybu – užily si ji obě dvě s pořádným úsměvem na rtech.