Kdo by to neznal! Zatímco jste si kdysi dávno malovali rodičovství s růžovými brýlemi na nose, teď po bytě vztekle pobíhá malé tornádo a je rozhořčené, že nemůže malovat po zdech. Nebo že jste mu namazali chleba – chtělo ho přece nenamazaný. Nebo to bylo včera a dneska namazaný být měl? Měl, ale chtělo si ho namazat samo. A když už to vypadalo, že bude líp, dali jste nůž od másla do myčky. Chtělo ho tam přece dát SAMO!
Znáte tyto chvíle možná až příliš důvěrně? Pojďte si dnes přečíst pár slov o onom, hrůznými příběhy obestřeném, období vzdoru.
Je normální
Pro rodiče je to sice období zježených vlasů a kruhů pod očima, ale je to zkrátka vývojová fáze, kterou si prochází každé dítě. Některé s projevy výraznějšími, jiné s mírnějšími. Ať tak či tak, je to každopádně v pořádku. Rozhodně nejde o žádnou výchovnou chybu, jak občas naznačují všeznalí kolemjdoucí, ani o „špatný charakter“, jak sem tam neopomenou poznamenat uštěpačné tetičky z pátého kolene. Nejvýraznější bývá mezi druhým a třetím rokem.
Proč?
V batolecím období se děti velmi rychle rozvíjí. Jsou čím dál tím samostatnější a postupně narůstá jejich autonomie. Dovedou se samy najíst, dojít si na záchod, obléct se, bez větších obtíží se domluví… Hodně toho zvládnou samy a mají obrovskou touhu to také všechno samy vyzkoušet. Díky vývoji myšlení začínají vnímat samy sebe jako samostatnou jednotku. Už o sobě nemluví ve třetí osobě a víc si uvědomují, že mají svá vlastní přání a mohou o sobě rozhodovat samy. Proto pořád slýcháme „já sám“ nebo „ne“. Děti se potřebují vymezit, osahat si, kde končí jejich hranice. Potřeba uplatnit vlastní vůli je tak strašně silná! To s sebou bohužel častokrát nese náraz a neúspěch. Dítěti se něco nedaří, nedostane, co chce, realita se rozchází s jeho představami – a přichází frustrace. Děti v tomto věku ale ještě nedokážou s frustrací bojovat jinak než silnou emoční reakcí, tedy křikem, pláčem, vztekem. Přichází ony pověstné scény na podlahách supermarketů a vůbec kdekoli jinde.
Co s tím?
Co dělat, aby celá rodina přežila toto období ve zdraví? Ba co víc, aby si ho i přesto všichni mohli užít?
Je to těžké. Pekelně těžké. Když už popadesáté slyšíte „ne, já sám“ a čekáte, úplně zpocení, jestli se batoleti podaří dopnout bunda, to poslední, co cítíte, je klid. Nebo když se vaše dítě válí s křikem na chodbě, protože soused stiskl tlačítko výtahu sám. Bez vnitřního klidu ale situaci vyřešíte jen stěží. Náš vlastní vztek často jen přilévá olej do ohně, jako když otáčíte rádio na vyšší hlasitost. A nebývá to jen vztek – nejspíš zažíváte také bezmoc, stud nebo i strach. Zkuste zaplašit myšlenku „co si jen lidi pomyslí“, prodýchat vlastní emoce a pak dítěti stručně a srozumitelně vysvětlit, co po něm chcete. Nezlehčujte situaci, nezesměšňujte ho. Co nám připadá jako malichernost, může být pro dítě právě středobodem vesmíru. Zkuste vždycky říkat, co dělat má, nekomunikovat v zákazech. Namísto „neválej se po zemi“ řekněte třeba „vstaň a zkusíme zas kousek popojít“.
Mohlo by se zdát, že dítě, které si může dělat co chce, je nejšťastnějším dítětem na světě. Opak je však pravdou. Hranice dodávají dětem pocit bezpečí, jsou to zdi, o něž se mohou opřít, s nimiž mohou počítat a o to klidněji a svobodněji se pohybovat v prostoru, který jim vymezují. Důležité je ale hranice nastavit dobře a pevně. Pokud jednou televizi zakážeme, a jindy podlehneme dětskému nátlaku a televizi povolíme, vysíláme prostou zprávu: Nemusíš věřit tomu, co říkám – stačí, když budeš chvíli otravovat nebo plakat, a dostaneš, co chceš. Dítě bude nejisté a bude nepochybně pokaždé zkoušet, jestli náhodou neustoupíte i příště. Proto je lepší od začátku pravidla nastavit tak, abychom měli manévrovací prostor a mohli řešení najít společně s dítětem.
Děti si potřebují zkoušet nově nabyté dovednosti. Jsou nadšené z každého svého pokroku, protože se jim konečně daří být víc a víc jako jejich vzory – vy. Podpořte je tím, že jim svěříte činnosti, které už samy zvládnou. Namísto rozkazu je poproste o pomoc. Vždycky je lepší říct „Pověs si tu bundu, prosím.“ než „Ty sis tu bundu zase nepověsil, okamžitě to jdi udělat!“. Dovolte jim dělat chyby. Někdy je potřeba počítat ne do deseti, ale do sta, ale vyplácí se to. Rozlilo dítě vodu? Než se pustíte do hubování, počkejte, co s tím samo vymyslí. Možná budete překvapeni, až se samo od sebe vydá pro hadr, aby politou podlahu utřelo. Touhu po autonomii uspokojujte, kde to jen jde. Nechte je vybrat tričko a kalhoty, rozhodnout, jestli chtějí omáčku s těstovinami smíchat nebo dát zvlášť… Jsou to drobné detaily, ale udělají obrovskou změnu.
Řada konfliktních situací vychází z toho, že rozhodujeme bez ohledu na dítě. Jednoduše předpokládáme, že se nám ihned přizpůsobí. Děti přece mají poslouchat, no ne? Jenomže my také nemáme rádi, pokud nás někdo vyruší při nějaké činnosti, a ještě po nás něco chce. Například na odchod ze hřiště je upozorněte dopředu: „Ještě se pětkrát sklouzneš a půjdeme, musíme uvařit něco dobrého k obědu.“ Řadě dětí pomáhá, když „odečítáte čas“ („ještě pět minut“, „ještě tři minuty“). Důležité je dát jim čas dokončit činnost, které se právě věnují.
Vztekání se asi nikdy úplně vyhnout nedá. Je dobré mít na paměti, že hněv není špatný. Je to základní emoce, která dítěti pomáhá vymezit se v situaci, jež se neodehrává podle jeho představ. Při samotném záchvatu vzteku nemá cenu na dítě křičet, nebo ho dokonce bít. Dávali byste tím jen průchod svému vzteku – a ten ještě vyživí plameny vzteku dětského. Stejně tak se nesnažte o rozumnou debatu. Prostě s ním buďte, aby vědělo, že ho máte rádi, ať se děje cokoli.
Od rodiny, kamarádů, známých i neznámých na internetu se dozvíte přehršle tipů, které mohou a nemusí právě na vaše dítě zafungovat. Zkuste se podívat také na článek o hněvu a práci s emocemi. A pokud byste měli pocit, že skutečně nic nezabírá, nebojte se obrátit na dětského psychologa, jenž s vámi situaci probere, a společně vymyslíte, co by vašemu dítěti a vám pomohlo.
