Jak podpořit sebedůvěru u dětí?

Když se malý Kubík narodil, celá rodina se sešla, aby to oslavila. Kubík mezitím klidně spal, když vtom… Čáry máry fuk! U postýlky zničehonic stála neznámá osoba.

„Ministerstvo pohádek zjistilo, že stačí vyslat jen jednu sudičku,“ promluvila s úsměvem ke spícímu nemluvněti. „A tak ti, milý Kubíku, přeji, ať máš v životě hlavně hodně sebedůvěry.“ 

Všichni toužíme po tom, aby naše děti byly úspěšné a spokojené. Nemůžeme jim ale stát pořád za zády a dohlížet, aby se tak skutečně stalo. Jako kouzelní hrdinové však vládneme supermocí, která úspěch přitahuje: můžeme podporovat jejich sebevědomí.

„Já ale nechci, aby moje dítě bylo nafoukané,“ namítnou někteří. Nám ale nejde o to, jak se dítě prezentuje navenek. Nám jde o to, co si o sobě myslí. Jestli je přesvědčené, že se dokáže vyrovnat s tím, co nám život přinese. A řekněte sami – nepřejeme si právě to pro naše děti úplně všichni?

Umožněte dětem zažít úspěch.

Děti si potřebují všechno prožít na vlastní kůži. Teorie je jedna věc, praxe druhá. Nechte je už odmalička zkoušet různé věci. Úkoly volte tak, aby byly zvládnutelné, ale zároveň stály trochu toho úsilí. Uvidíte, jakou budou mít radost, až zjistí, že se jim něco podařilo!

Pomozte jim překonat pochyby.

Některé činnosti zvládne dítě jednoduše tím, že nás napodobí. Jiné už jim musíme trochu vysvětlit. Pokud vidíte, že neví, jak se do úkolu pustit, zkuste ho lehce navést a podpořit otázkami: Jak myslíš, že by to šlo vyřešit? Co potřebuješ k tomu, abys to vyřešil/a? Zkus přemýšlet nahlas…

Pracujte s hodnocením a nesrovnávejte.

Děti si utvářejí svůj názor na svět a samy na sebe podle toho, co říkají jejich rodiče. Mnozí to možná známe ze svého dětství, ale v žádném případě v tom nepokračujme – jakékoli zesměšňování a shazování dětí napáchá na jejich sebedůvěře velké škody. Není také dobré vynášet obecné soudy. Lepší je popisovat, co právě probíhá a co si o tom myslíme. Místo „Ty jsi ale nešika.“ zkusme říct „Tobě se vylilo to pití, viď? Co s tím teď uděláme?“. 

Výchova dítěte je vlastně z velké části také práce na nás samých. Rodiče to dětem neusnadňují: trápí se nad tím, že sousedovic Anička začala dříve chodit, že Karlík už mluví ve větách… Je to přirozené, ale ve výsledku nás podobné srovnávání vlastně brzdí. Často srovnáváme nesrovnatelné – každý se přece narodíme jiný, s jinými dispozicemi a povahou a vyrůstáme v jiném prostředí. Navíc věnujeme spoustu drahocenné energie na to, abychom naše (mnohdy jen domnělé) nedostatky skryli před ostatními. Učme děti, aby se srovnávaly především samy se sebou. Než začnete vyčítat, že Anička měla jedničku a vaše dítě dvojku, ptejte se spíš, jestli je se svým výkonem spokojené, a pokud není, co může příště udělat lépe.

Vyhněte se neopodstatněné chvále.

Chvála je důležitá, ale přehnaná chvála za každý krůček napáchá někdy víc škody než užitku. Je potřeba oceňovat spíš reálné výkony a snahu. Namísto neustálého opakování „Ty jsi ale šikulka!“ zkusme popsat, co právě oceňujeme: líbí se vám obrázek, který dítě nakreslilo? Máte radost, že si bez pobízení uklidilo vylité pití? 

Dovolte jim chybovat.

Chybovat  je lidské – a navíc potřebné. Když se nám něco nepovede, míváme tendenci být z toho nešťastní, obviňovat se, že jsme neschopní, nebo se dokonce zlobit na okolí. Může se stát, že se ze strachu z chyby raději do žádné obtížnější činnosti nepustíme. Pojďme se na to ale podívat z druhé strany: vždyť chyba je úžasná příležitost, jak se poučit. Naučme děti s chybami pracovat, vyčíst z nich, co mohou příště udělat lépe. Neznamená to, že budeme chybu zlehčovat nebo dětem zakazovat, aby byly z neúspěchu nešťastné. Jen jim vysvětleme, že neúspěch prožívá čas od času každý, že je to běžná součást života. A jakmile smutek nebo vztek z neúspěchu pomine, můžeme dětem návodnými otázkami ukázat, jak mohou chybu vlastně využít.

Věřte jim a berte je vážně.

Než dětem udupávat cestičku a odhánět z ní jakýkoli neúspěch jim zkusme věřit, že to doopravdy zvládnou. Tím, že je budeme respektovat a naslouchat jim, učíme je, že to, co cítí a co si myslí, je skutečně důležité. Naši pozici rodičů to neohrozí, vlastně právě naopak. Když s respektem dítěti vysvětlíme, proč mu něco nechceme povolit, bude se učit, že mezi sebou jednáme se vzájemnou úctou. 

Kdybyste mohli svým dětem přát do života jednu jedinou vlastnost… Která by to byla?