Vděčnost není přežitek, ale obrovská výhoda!

U stolu v restauraci sedí mladý pár s holčičkou, vypadá asi na tři roky. Rodiče se pustí do jídla. 

„Tak co dneska v práci?“

„Ale, ani mi nemluv, nestálo to za nic.“ 

„Doma to taky dneska bylo na hlavu.“ 

Holčička na jídlo očividně nemá chuť. Jen sedí a šťourá se v něm.

„No, vidíš to? Člověk ji vezme do restaurace, a ona nejenže nepoděkuje, ale ještě se v tom takhle ďoube!“ 

„No, a teď ještě začalo pršet…“ 

Všichni tři skutečně vypadají, že dnešek je nejhorší den jejich života. Mít tak kouzelný proutek, aby se cítili líp…

Stává se to nám všem. Jsou zkrátka dny, kdy všechno vidíme jen černě. I děti takové dny mají. Ten kouzelný proutek ale vážně máme k dispozici: vděčnost.

Nemůžeme za to

Evoluce to zařídila tím způsobem, abychom si v první řadě všímali toho, co nás může ohrozit. Jak jinak bychom přežili v divočině? Dnes nás sice cestou do práce nesežere medvěd, ale naše mysl stále hledá problémy. A když se na ně zaměříme přespříliš, podepíše se to na našem psychickém i fyzickém zdraví. 

Je zbytečné vyčítat si něco, co nám příroda dala do vínku. Můžeme s tím ale velmi dobře pracovat – a naučit to i děti. Vděčnost totiž neznamená jen zdvořilost. Je to především schopnost nalézat a oceňovat všechno pozitivní, co nám život přihraje.

Vděčnost je potřeba trénovat 

Výzkumy dokazují, že cílené rozvíjení vděčnosti působí blahodárně na psychické zdraví dětí i dospělých. Jsou spokojenější, optimističtější, zlepšují svoje mezilidské vztahy a třeba i kvalitu spánku. U dospívajících byla prokázána menší inklinace k závislostem, které jsou noční můrou každého rodiče.

Zní to však trochu zvláštně: trénovat vděčnost? Vždyť ta přece musí přijít spontánně, jinak to není ono. Přitom jde vlastně jen o nastavení našeho pohledu na svět. Někdy stačí, když se na chvíli zastavíme a soustředíme se na to, co je v našem životě hezké, co nám dělá radost. Neznamená to, že si máme nasadit růžové brýle nebo popírat skutečnost, spíš zaměřit pozornost jiným směrem, než jsme zvyklí.

Jak na to?

Nejsnazší je začít ve chvíli, kdy se nám všechno daří. Postupně se ale začněme rozhlížet, zamýšlet a všímat si, za co všechno můžeme být vděční: první letošní kaštan lesknoucí se v orosené trávě, dobrý oběd, co spolu uvaříme, knížka z knihovny, na kterou jsme se těšili… Děti mají schopnost vidět i drobné radosti v sobě. Pokud to v nich budeme dál rozvíjet, zcela jistě to ocení. Ocení to koneckonců celá rodina – podobně jako ta z našeho úvodního příběhu. 

Způsobů, jak vděčnost rozvíjet, je mnoho a kreativitě se meze nekladou. Důležitá je pravidelnost a vytrvalost. Pokud chcete skutečně vytvořit návyk, je třeba se jeho podpoře věnovat delší dobu. Děti mají rády rituály. Zkuste zavést další, týkající se právě vděčnosti:

• Před spaním si navzájem řekněte tři věci, které vás ten den potěšily.
• Cestou do školky nebo školy jmenujte, na co se těšíte.
• U večeře poví každý člen rodiny jednu hezkou věc, která se mu toho dne přihodila.
• Vytvořte si místo, kam budete zaznamenávat všechno, za co jste vděční. Může to být pěkná nádoba, do níž budete vhazovat popsané lístky. Nebo je ve tvaru skutečných listů nalepujte na strom vděčnosti, který si vyrobíte – nebo dokonce nakreslíte na stěnu. Děti, co už dovedou psát, zkuste vést k psaní deníku vděčnosti. Stačí i krátké poznámky, aby nám připomněly, co všechno hezkého máme okolo sebe. Zaměřte se také na věci, které se povedly přímo vám a dětem. Podařila se jim písemka ve škole? Nakreslily krásný obrázek? Naučily se něco nového? Pomohly babičce na zahradě? Když si své úspěchy zapíšeme nebo je nahlas vyslovíme, naučíme se další důležitou dovednost: ocenit sebe sama.  

Vděční rodiče vychovávají vděčné děti
Děti se učí nápodobou. Nejvíc jim předáme jednoduše tím, jak se sami budeme chovat. Třebaže vám to přijde očividné, je důležité mluvit i o drobnostech, které vám zlepšily den. Ukažme dětem, za co všechno můžeme být vděční, a projevujme vděčnost i jim. A naučme je také, že vděčnost lze vyjádřit různými způsoby, třeba úsměvem. Naučit se vděčnosti není otázka jednoho dne. Jde to pomalu, ale výsledek stojí za to. Váháte, jak začít? Jen se rozhlédněte kolem sebe, podobně jako rodiče v našem příběhu. Takže čáry máry fuk…

„Víte co, holky?“ řekne najednou tatínek a vzhlédne od stolu. „Vždyť je vlastně bezva, že prší! Ukážu vám, jak se tancuje mezi kapkami deště, chcete?“

Maminka přestane peskovat holčičku za nedojedený talíř. Na malou chviličku zaváhá, ale pak si vzpomene na první pusu, kterou si s manželem dali, když je na rande zastihl déšť a oni se schovali do podloubí. Popadne dcerku za ruku a prohlásí: „Tak jdeme, ulice teď budou díky loužím samé zrcadlo. Jako v té pohádce o Sněhurce, co jsme si dneska četly: Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější na zemi?“ 

„Já najdu první louži!“ vypískne holčička a vyběhne ven. Leje jako z konve, ale všechno se najednou zdá mnohem veselejší.

‍