Zazvonilo na konec vyučování. Adélka i její spolužáci si sbalili všechny učebnice, sešity i penály do aktovek a utíkali na oběd. Tam je už ode dveří přivítala báječná vůně.
„Mňam, dneska jsou buchtičky s krémem, moje nejoblíbenější jídlo!“ vykřikla nadšeně Adélka.
A byla to pravda. I když neexistovalo žádné jídlo, které by neměla ráda, buchtičky patřily vždycky k jejím nejoblíbenějším. Maminka je Adélce dělala vždycky, když měla holčička nějaký svátek nebo když byla nemocná a musela zůstat doma, jako rozveselení.
„Tady ve škole jsou téměř tak dobré jako doma,“ pomyslela si Adélka, když lžící nabírala zbylý vanilkový krém. Pak se s prázdným talířem postavila do fronty na přídavek. Ty přídavky nakonec zvládla dokonce dva, pak už jí paní kuchařka laskavě připomněla, že musí zbýt i na ostatní.
Když to zaslechli kluci z páté třídy, hned se začali pochechtávat a jeden z nich na Adélku křikl:
„Ještě si dáš jednu buchtičku a bude z tebe tlustá buchta, jen se na sebe podívej!“ Adélka na něj jen vyplázla jazyk a utíkala zahanbeně domů. Dva dny se tou jedovatou poznámkou na svoji adresu trápila sama. Třetí den přišla do kuchyně za maminkou, která zrovna chystala k večeři palačinky, a svěřila se jí. Přiznala se, že se bojí, že se jí bude každý smát.
„Mami, já vážně ráda jím. A když je k jídlu zrovna něco moc dobrého, nedokážu přestat. Co mám dělat?“
Maminka Adélce začala vysvětlovat, jak to s tím jídlem a tloustnutím vlastně je:
„Adélko, všichni musíme jíst, abychom měli energii na učení, na hraní, na práci a na pohyb. A taky jíme, protože nám to prostě chutná. Není nic špatného na tom, že někdo rád jí. Ale máš pravdu, že příliš mnoho nezdravého jídla a málo pohybu nám škodí. Pokud chceš, pojď mi pomoct v kuchyni…