V jedné malé vesnici žil vyhlášený pekař. Uměl péct ty nejlepší housky, chleba a koláče široko daleko a byl na to náležitě pyšný. A také měl syna Honzu. Ale na toho už tak pyšný nebyl. Což o to, kluk byl urostlý a chytrý, ale pečení chleba ho nebavilo!
Když čekal, až se dopečou rohlíky, nápadně se nudil. Hleděl do pece, zíval u toho a dramaticky vzdychal. Jeho otec už se na něj nemohl dívat. Zeptal se ho:
„Co si mám s tebou počít? Všechno jsem tě naučil, recepty předal, a ty mi tu zíváš. Vždyť pekárna bude jednoho dne tvoje!“
Honza sebral všechnu kuráž a odpověděl otci: „To všechno vím, tati, a jsem ti za to vděčný. Ale pravda je, že se nudím. Nikdy jsem nebyl pryč z vesnice, nic jsem neviděl, znám jen rozpálenou pec. A to mě nebaví. Chci vidět svět! Chci se naučit víc než jen hníst těsto!“
Starý pekař pokýval hlavou a nahlas si povzdechl: „Co mám s tebou dělat? Běž. Když se vrátíš, bude tu na tebe pekárna čekat. Když ne, svět půjde dál. Radši nemít žádného pomocníka než takového znuděného, jako jsi ty.“
A tak si Honza sbalil pár nezbytností, ranec máslových croissantů k tomu a vydal se na cestu. Šel pěšky a rovnou za nosem. Dlouho se světem toulal, viděl a zažil leccos, ale stále čekal na to pravé dobrodružství.
Když po čase dorazil do dalšího městečka, zašel si na večeři do hospody na návsi. Neztrácel čas a rovnou se optal místních, co je v okolí zajímavého.
„Máme tu draka,“ sdělil mu s vážnou tváří jeden ze štamgastů. Honza údivem vyvalil oči, ale zbytek stolu propukl v hurónský smích.
„Je skutečně děsivý,“ prohlásil další a následovala nová salva smíchu.
„Být tebou, ani nezůstávám ve městě,“ přisadil si…