Kdysi dávno prý mluvili všichni lidé široko daleko stejným jazykem. Jak to jen bylo praktické! Kdybyste nasedli na velbloudí záda a prošli celou pouští, se všemi byste se dorozuměli. A kdybyste u hradeb města potkali cestovatele zdaleka, mohli byste si s nimi bez problémů promluvit.
Všichni lidé si rozuměli, navštěvovali se a města vzkvétala obchodem. A to nejkrásnější město mezi nimi se jmenovalo Babylon.
V Babylonu vládl král jménem Nimrod. Všichni ho znali jako velkého krále a stavitele, ale to mu nestačilo. Nimrod toužil po ještě větší slávě. Chtěl, aby o něm uslyšeli po celém světě.
A tak se rozhodl postavit věž. Ne však obyčejnou. Měla to být nejvyšší věž na světě.
Nechal svému lidu vyhlásit: „Pojďte a dejme se společně do práce. Postavíme věž tak vysokou, že bude sahat až po oblaka! Dokážeme to, co se ještě nikdy žádnému člověku nepodařilo!“
Babyloňané se pro tuto myšlenku nadchli. Věděli, že jejich město je již nyní nádherné a slavné. Ale když postaví nejvyšší věž na světě, už se jim žádné město nikdy nevyrovná. Stavba mohla začít.
Postavit tak obrovskou věž není nic jednoduchého. Všechno je třeba nejprve pořádně naplánovat a připravit. Ale sebevědomí Babyloňané ani okem nemrkli. Jsou přece nejlepší město na světě! Určitě to zvládnou!
Nejprve nakreslili plány, jak bude věž vypadat, a dohodli se, na kterém místě bude stát. Zblízka i zdaleka nosili cihly, kopali základy, budovali lešení. Vesele si přitom zpívali, aby jim práce šla od ruky.
Den co den kladli stavbaři jednu cihlu ke druhé. Jedna řada cihel, pak další, další, … a věž pomaličku rostla. Nejprve byla vysoká jako okolní domy. Potom vyrostla do výšky královského paláce. Netrvalo dlouho a čněla tak vysoko jako majestátní kopce na obzoru.
Každé ráno, když se Babyloňané probudili, nezajímalo je…