Dinosaurus Dinko Tinko – 2. část

Cesta zpět domů z dílny jako by trvala dvakrát tak dlouho. Vedle nás seděl pán, který něco chroupal. V dílně jsem sice dostal bonbónek od Vládi, ale měl jsem zálusk i na dobrotu pána na vedlejším sedadle. Kdybych si nenápadně vzal ze sousedových bonbónů, možná by si toho nikdo nevšiml.

Míša však hned věděl, na co myslím. Napomenul mě, že to se nedělá. „Bez dovolení si nesmíme brát nic, co nám nepatří!“

Cítil jsem se trochu zahanbený a smutný, protože moje bříško zpívalo kručivou písničku. Pán si toho všiml a možná i uslyšel moje bříško, protože se se mnou štědře podělil.

Poděkoval jsem mu a pochutnal si na gumových bonbónech. Cesta domů se mi hned zdála zábavnější a příjemnější.

Večer po výletě, když jsem ležel ve vaně plné pěny, jsem se Míši zeptal:

„Kdy se budu moci projet na novém bicyklu?“ Byl jsem tak nedočkavý! Doufal jsem, že následující den už bude hotový.

Míša mi však řekl: „Ani zítra, ani pozítří, ani příští týden to nebude.“

„Ale vždyť jste se dohodli!“ brblal jsem. Vůbec jsem tomu nerozuměl.

Nezbývalo mi nic jiného, než jít do postele a aspoň snít: o kole, o krásných barvách, o větru ve vlasech…

„Tinko, Tinkooo!“ probudil mě známý hlas. Nebo se mi to jen zdálo? „Tinko…“ šeptal mi Míša potichu do ucha, abych se nepolekal.

Vždy jsem byl pořádný spáč, rád a dobře jsem spal. Ale předešlého večera jsem usínal velmi dlouho, protože jsem před spaním tolik myslel na nové kolo. Míša říkal, že nemám v hlavě nic jiného a že všechny moje řeči se točí stále kolem toho samého. Moji nedočkavost sice chápal, ale už mu to začínalo vadit. Měl totiž spoustu jiných povinností a musel se učit do školy.

Když Míša chystal batoh na dnešní výlet, vyprávěl…