O králi, který se neusmíval

V jedné daleké zemi žil jeden nešťastný král, který všechno měl. Tedy měl všechno, co se dá za peníze a poklady koupit. Pokladů a peněz vlastnil totiž celé hromady. Mohl si celý den dělat, co jen chtěl, a jít, kam jen chtěl. Všechny novinky, po nichž lidé toužili, si král nechal ihned koupit a dovézt do paláce.

Ale, světe div se, tento král nebyl ani trochu šťastný. Vůbec netušil, proč ho všechno to bohatství netěší. Vždyť kam jen pohlédl, třpytily se diamanty. Kam natáhl ruku, tam se lesklo zlato. Sotva ústa otevřel a sluhové mu kladli rovnou na jazyk ta nejvybranější jídla.

A tak král dumal, bradu si škrábal, když najednou dostal nápad. „Zavolejte mi písaře, hned!“

Zástup sluhů se hned rozběhl, kdo první dovede písaře, skoro že si nohy nepolámali. Doufali, že aspoň na zlomek vteřiny vykouzlí na jeho tváři úsměv, že mu okamžitě splnili přání. Písaře dovedli, ale žádná sláva se nekonala.

„Piš!“ zavelelo jeho veličenstvo bez pozdravu i bez úsměvu. „Ve známost se dává, že kdo mě, nejjasnějšího a nejbohatšího panovníka, potěší a úsměv na mojí tváři vykouzlí, bude bohatě odměněn. Tečka. Ne, nepiš tečka, tu tečku tam jen dej,“ rozmrzele poznamenal král, když nahlédl chudákovi písaři přes rameno. Ten nešťastník byl tak vyděšený, aby panovníkovi vyhověl, že ani nevnímal, co píše.

Poslové se rozletěli do všech koutů země oznámit tuto zprávu. Netrvalo dlouho a do zámku se už valili baviči. Kouzelníci, zlatníci a šperkaři, umělci, artisté i věštci. Každý chtěl předvést, co dokáže.

Král se s mrzutou tváří usadil na honosný trůn, uprostřed vyzdobené, třpytící se dvorany. I na tom trůnu bylo víc zlata než dřeva. A kolem veličenstva se nahromadili dvořané a rádcové. I když se zdálo, že král žádné rádce nepotřebuje, protože mu prostě nebylo rady ani pomoci.

„Ať…