Byl jednou jeden patnáctiletý chlapec jménem Cristiano. Cristiano věnoval každý okamžik fotbalu a byl opravdu výjimečným hráčem. Trénoval ráno, v poledne i večer. Když skončil týmový trénink, pokračoval sám dál a zdokonaloval se samostatně. Cvičil ještě i během oběda, a když spal, o trénincích se mu zdálo.
Cristiano nejenže měl rád fotbal, on fotbalem žil. Trenéři ho postupně přesouvali do výše postavených týmů a mezi starší hráče, aby ho motivovali. A jeho hra se víc a víc zlepšovala. Občas se sice cítil osaměle, když netrénoval s chlapci svého věku, ale Cristiano měl, naštěstí, svého starého přítele Voze, na něhož se mohl vždy spolehnout.
Voz byl podomácku vyrobený hadrový míč, který si Cris donesl z rodného ostrova Madeira. Dělal mu společnost už roky. A Voz byl věru hodně speciální míč. Dokázal totiž mluvit! Nejenže si s Cristianem povídal, ale pomáhal mu i trénovat a zdokonalovat se.
Jednoho dne však Cristiano na fotbalovém hřišti pocítil v hrudi náhlé škubnutí. Bylo to, jako by mu srdce bilo stokrát za minutu! Zastavil se, aby chytil dech.
„Co se děje?“ zeptal se ho Voz znepokojeně.
„To určitě nic není,“ odvětil Cristiano, „jen si musím trochu odpočinout.“
Po chvíli se už cítil lépe, proto začal znovu cvičit a zakrátko na všechno zapomněl.
Ale když šel později na trénink se svým týmem, najednou se mu stalo to samé. Srdce mu náhle bilo tak mocně, až měl pocit, že ten tlukot musí slyšet všichni kolem. Nemohl ani chytit dech, a proto se musel ihned zastavit.
„Crisi, co se děje?“ zeptal se ho trenér. „Jsi v pořádku?“
Cristiano dokázal jen zakroutit hlavou. A tak trenér okamžitě zavolal týmového ošetřovatele, aby se na chlapce podíval.
„V tomto zápase už raději na trávník nechoď. Bude lepší, když půjdeš do mojí ošetřovny na prohlídku,“ řekl ošetřovatel.
Tam mu změřil pulz a zatvářil…