„Pssst, Richarde!“ zašeptala maminka Berta, když jeden z jejích synů omylem vrazil do kuchyňské židle. „Dávej pozor, jinak se vzbudí táta!“ Berta mezitím dopsala dopis svému manželovi a po špičkách vyšla do stájí za domem. Společnost jí dělali dva dospívající synové Eugen a Richard.
Když k nim pohotově přistoupil čeledín, Berta jen mávla rukou se slovy: „Dnes žádné koně nepotřebujeme.“
V té době byli koně nejrychlejším a jediným druhem dopravy na krátké cesty. Koně se používali na všechno možné! Na rozvážení zásob z města, tahání kočárů, farmaření, a dokonce s nimi jezdili i hasiči.
Ale na druhé straně mít koně bylo velmi drahé a časově náročné. Příprava krmiva, vody, veterinární péče a neustálý úklid páchnoucího hnoje tvořily běžnou součást života. Představte si ten provoz nebo nebezpečí nehod, když se koně splaší!
Proto Karl Benz vynalezl převratnou novinku: první kočár bez koní. Karl byl sice skvělým mechanikem a vynálezcem, ale v prodeji a propagaci svého vynálezu si počínal jednoduše mizerně. Většina lidí předpovídala, že jeho vynález jménem Motorwagen bude mít jen krátké trvání.
Ale existovala jedna osoba, která tomuto vynálezu věřila. Byla to Karlova manželka Berta Benz. Investovala do vynálezu své peníze a později i věno a navíc Karlovi pomáhala také v garáži při výrobě jeho prototypů.
„Vezměme si na vyzkoušení třetí model,“ zašeptala Berta chlapcům. Přikývli a všichni tři odtlačili mírně skřípající stroj dál od domu, aby Karla neprobudili.
„Jste připraveni?“ zeptala se a oni se místo odpovědi široce ušklíbli.
„To bude dobrodružství, mami!“ zvolal nadšeně Eugen. Nastartovali motor a vydali se na cestu za Bertinou matkou do Pforzheimu, celých sto šest kilometrů daleko.
Berta naplánovala trasu nejlépe, jak dovedla – tak, aby měly vždy po cestě lékárny a vodu. Lékárny kvůli tankování, protože Motorwagen používal jako palivo čisticí roztok ligroin.…
