Hlemýžď a růžička

Byla jednou jedna maličká zahrada, kolem níž rostly lísky, které každý rok přinášely bohatou úrodu lískových oříšků. Nedaleko zahrádky byly pole a louky, na kterých se pásly ovce a krávy. Ty měly kolem krku zavěšené plechové zvonce, díky nimž každý věděl, kdy se pastýř se svým stádem vydal na pastvu.

Přímo uprostřed zahrádky se krásně vyjímal rozkvetlý růžový keříček. A rovnou pod touto růžičkou obvykle lenošil hlemýžď, který byl velmi namyšlený. Celé dny se před každým jen nafukoval a vychvaloval.

„Jen počkejte, až jednou nastane můj čas,“ říkával často, „já umím mnohem víc, než jen kvést jako tato růže, nebo tvořit oříšky jako líska, nebo dávat mléko jako ovce či krávy.“

„Doufám, že budu i já svědkem těchto velkých věcí, kterých jsi schopný,“ říkávala růžička hlemýždi s pokorou, „ale pokud se smím zeptat, kdy už konečně přijde tvůj čas?“

„Neboj se, dočkáš se. Dávám si na čas. Co jsi tak nedočkavá? Proč všichni tak spěcháte?“ odpovídal hlemýžď.

Čas plynul a brzy uběhl rok. Hlemýžď si stále lebedil na svém oblíbeném slunném místečku pod růžovým keřem. Ten byl přímo posetý novými poupaty a některá z nich už stihla rozkvést do nádherných čerstvých květů. Okolo růžičky byl každou chvíli slyšet bzukot nějaké včelky, která přišla na návštěvu, aby se pokochala těmi krásnými květy vonícími široko daleko.

Hlemýžď po chvíli vylezl ze svého domečku, který si stále nosil na zádech, a vystrčil svá malá tykadla. Trochu se rozhlédl kolem dokola a otráveně říká: „Opět je všechno při starém, stejné jako loni. Ani nejmenší změna se neudála, nulový pokrok. Růžovému keři stačí, že má zase květy. Na víc se nezmůže.“

Postupně přešlo léto a nastal větrný a deštivý podzim. Růžový keř se neustále skvěl množstvím květů i mladých poupat.

Zanedlouho však přišla zima, ve vzduchu začal poletovat sníh a vítr…