Iktomi a Ondatra

Iktomi, starý šprýmař, seděl na holé zemi ve stínu obrovské vrby. Za zády se mu zrcadlilo jezero, jehož hladinu jemně vlnil vánek. Vedle Iktomiho ležela hromádka ještě teplého popela. Právě před chvílí uhasil oheň a teď už seděl s kotníky ovinutými kolem malého hliněného hrnce. Stoupala z něho pára a vůně chutné rybí polévky.

Dnes měl Iktomi zároveň velmi dobrý i velmi špatný den. Velmi špatný proto, že ho za jeho neustálé nezbednosti opět vyhnali z nedaleké osady Siouxů. Od pohodlných týpí z buvolí kůže, od klábosení a smíchu. A hlavně – od jídla!

Iktomi nerad býval o samotě, ale nemohl si pomoci. Jednoduše si musel z druhých dělat legrácky. Jeho vtípky sice málokdy vyšly, ale to ho nezastavilo.

„Ale vždyť i ostatní si dělali žerty ze mě,“ mumlal si nasupeně. „Smáli se mojí krásné žluto-červené pomalované tváři! I bedernímu pásu a mým kalhotám z kůže mustanga, které jsem si vyrobil úplně sám! I moje copy svázané kůží jsou jim k smíchu,“ vzdychl a zadíval se na svůj křivolaký, střapatý cop.

Iktomi si o sobě myslel, že náhodou vypadá velmi pěkně. Ale to si o sobě myslel vždy. Navíc dnes byl se sebou obzvlášť spokojený! Chytil totiž malého pstruha, úplně sám, jen pomocí rybářské šňůry a vysušeného ptačího drápu. Už tehdy měl pořádný hlad a při vaření rybí polévky vyhládl ještě víc!

Namočil do polévky svoji lžíci z rohoviny, olizuje si rty. Iktomi nebyl z těch, kteří jídali pravidelně. Vlastně častěji byl hladový než sytý. Pro ty svoje věčné žertíky nebyl totiž nikde vítaným hostem. A také byl dost lakomý, což bylo přesným opakem štědrosti, kterou byli Siouxové známí.

Právě kvůli své sobeckosti se teď tak dobře ukryl. Zašel až sem, kde ho zakrývala divoká rýže a vysoká tráva u břehu. Nikdo ho tady nenajde! Zde si může v…