Jablečný koláč

Tomík přišel jednoho dne ze školy celý uplakaný. Přestože se ho maminka starostlivě vyptávala, jen mlčel. Nechtěl jí prozradit, co ho tak rozesmutnilo. Když šla chystat jablka na svačinu, přišoural se Tomík z pokojíčku a mlčky ji pozoroval.

„Tomíku, copak se děje? Tobě se dneska ve škole nelíbilo?“

Tomík ale stále nic neříkal. Maminka omyla jablka a dřepla si k němu. „Nechceš mi pomoct s koláčem?“ nabídla mu a pohladila ho po ruce. A tak se společně pustili do práce. Omytá jablka oloupali, zbavili jádřinců, nakrájeli na plátky a vyskládali do pečicí formy.

„Víš, mami, ve škole se mi dneska smáli, že mám černou kůži…“ osmělil se nakonec Tomík, když skládali plátky jablek jeden vedle druhého. A z očí se mu začaly kutálet slzy.

„Ty můj chlapečku,“ konejšivě mu řekla maminka a objala ho. „Víš co? Podívej se na tahle jablíčka.“

Tomík nechápal. Jablka? Vždyť se mamince právě svěřil s věcí, která ho tolik trápila. Proč mluví o jablkách?

„Třeba tenhle plátek,“ řekla maminka a vzala jeden kousek jablka z formy, „jakou měl slupku?“

„Nevím,“ hlesl Tomík. Pamatoval si, že jablka, která maminka přinesla ze sklepa, nebyla stejná. Některá byla červená, jiná do zelena nebo zelenožluta. Ale jejich barvě nepřikládal větší pozornost.

„Myslíš, že je sladké? Nebo spíš kyselejší?“ zeptala se ho.

Ani to Tomík nevěděl. Vždyť ty oloupané plátky vypadaly všechny navlas stejně.

„S lidmi je to někdy jako s jablky,“ vysvětlovala mu maminka. „Když je posuzuješ podle vnější slupky, je to jasné – tohle jablko je červené, tamto zelené, další žluté. Ale jakmile se dostaneš pod povrch, když přestaneš dbát na to, jakou má který člověk bundu, čepici nebo třeba i kůži, zjistíš, že na tom vlastně vůbec nezáleží. Co je důležité, to se ukrývá uvnitř. Některé jablko je slaďoučké, jiné…