Kdysi dávno žila ve Vlámsku jedna stará žena. V celém okolí ji dobře znali, protože nikdo nebyl tak nešťastný jako ona. Neměla velké bohatství, to věru ne, ale zároveň by se našlo i mnoho chudších lidí než ona. Přesto se žena stále trápila: „Proč jen nemám víc peněz? Jak jen budu dál žít?“
Trápila se, jestli nepřijde bouřka nebo sucho. Byla smutná, když se s ní lidé nedali do řeči, ale i když ji oslovili. Ustavičně se soužila, jestli se nepřihodí něco zlého. Proto jí lidé začali přezdívat Trápení.
Tato žena měla na dvorku jen jeden jediný strom. Byla to jabloň, která rodila pěkná červená jablíčka. Ona z ní však neměla ani špetku potěšení. Trápila se, jestli jablka tento rok dozrají. Když dozrála, rmoutilo ji, jestli je neotluče vítr nebo krupobití. A když šťavnatá jablíčka odolala i bouřkám, dělala si zase starosti, jak je všechny otrhá. A tak den co den jen chodila, obhlížela a ani jedno jablko nesnědla.
Když však jednoho dne žena vyšla na zápraží a jabloň si prohlédla, něco se jí nezdálo.
„Vypadá to, jako by někdo kradl jablka z mé jabloně.“ A skutečně – jablek bylo o něco méně než obvykle.
Od toho dne se žena začala navíc trápit kvůli zlodějům. Nenápadně vykukovala zpoza záclon, jestli někoho nespatří. Zdálo se jí to, nebo doopravdy zaslechla dětský smích? Neutíkal někdo pod okny? Ať se snažila sebevíc, nedokázala zloděje polapit. Ale s každým dalším ránem na stromě jablek ubývalo víc a víc. A žena pořád ještě žádné z nich nesnědla.
Jednou k ženě přezdívané Trápení zavítal neznámý pocestný. Když mu otevřela, spatřila, že je to vrásčitý, vousatý stařeček. Byl bosý a staré roztrhané oblečení na něm jen viselo.
„Pěkný den vinšuju, dobrá ženo,“ pozdravil, „nedala bys mi aspoň kůrku chleba?“
Žena…