Jak se sluníčko skamarádilo s deštěm

Anežka měla ráda všechna roční období. Jaro, protože se všechno zazelenalo. Léto, protože jezdívali s rodiči pod stan k vodě. Podzim, protože ráda běhala v kalužích. A zimu, protože zbožňovala stavění sněhuláků. Jednu podmínku ale přece měla: muselo svítit sluníčko. Když pršelo nebo třeba jenom krápalo, mohla ji maminka přemlouvat, jak chtěla, Anežka jen rychle přeběhla mezi domovem a školkou a nikam jinam ji nikdo nedostal.

„Déšť je tak ošklivě mokrý!“ stěžovala si pokaždé.

Když letos po jaru opět přišlo léto, nastal čas vyrazit na prázdniny. Anežka si sbalila do batůžku všechno potřebné – plavky, opalovací krém, sluneční brýle… Jenže jako naschvál mělo celý týden podle předpovědi počasí pršet.

„To jsme mohli rovnou zůstat doma,“ čertila se v autě, když na plechovou střechu dopadaly těžké kapky.

„Ty jsi zamračená jako ta dnešní obloha,“ dobíral si ji tatínek. „Víš ty vůbec, že bez deště bychom přišli o většinu té zábavy, na kterou se vždycky tolik těšíme?“

Anežka jen nesouhlasně zakroutila hlavou. Tatínek pokračoval: „Opravdu! Tak třeba na jaře. Všechno kvete a zelená se… Ale to jen díky dešti. Kdyby nepršelo, zůstala by tráva i stromy suché a bez života. Nebo si vezmi léto – bez deště by vyschla koryta řek i všechny potoky a potůčky a neměli bychom se kde koupat. No, a obří podzimní louže? To je úplně stejná písnička.“

Anežka se zamyslela. „Jenže v zimě neprší! Tehdy padá krásný sníh a s tím otravným deštěm nemá nic společného.“

„Ba naopak,“ s úsměvem poznamenala maminka. „Sníh je vlastně taky déšť. Studený zimní vzduch totiž promění obyčejné kapky v křehké sněhové vločky.“

„Možná nebude déšť nakonec tak špatný,“ připustila Anežka váhavě. „Ale když takhle leje, všechno posmutní…“ A nalepila nosík na studené okénko auta.

„… anebo taky ne,“ ozval se záhadně tatínek. „Říká…