Jak si lištička přála hezčí ocásek

Byl podzim. Příroda čarovala a měnila barvy listí na červenou, hnědou a zlatou. Mezi větvemi a keříky se proháněl svěží studený vítr. Stěhovaví ptáci se pomalu začali chystat na odlet, a proto jim lesní zvířátka zorganizovala rozlučkovou slavnost. Bylo potřeba se pečlivě upravit: naostřit drápky, vykartáčovat srst a vyhnat z kožichu blechy.

Nejinak to bylo i v případě chlupaté lišky Smíšky. Nakrucovala se doma před zrcadlem ze všech stran. Uhlazovala si fousky, leštila kulaté brýle a srst natírala voňavou vodičkou. Až pak mohla vyrazit z domu.

Na paloučku už bylo živo. Teplé sluneční paprsky ozařovaly každý kout a odevšad zněl hovor a smích.

Smíška, pečlivě upravená, se zamíchala do hlučícího davu. Najednou si všimla dvou lišek ze sousedních lesů. Obě měly naleštěnou srst, nakroucené fousky, opilované drápky a pyšně mrskaly bohatými huňatými ocasy. Považovaly se za nejkrásnější lišky na slavnosti. Smíška pohlédla na svůj ocásek, který ještě před chvílí s láskou kartáčovala. Najednou se jí zdál maličký, povadlý a vůbec celý nehezký.

„Podívej se na ni, jaký má ohon, vypadá jako pes,“ pronesla při pohledu na Smíšku šeptem jedna liška té druhé a obě se zachichotaly.

„Já bych s takovým ošklivým chocholem vůbec nevylezla ze své nory,“ přisadila si ta druhá a obě se opět rozesmály. Pak mrskly svými huňatými ocasy a odešly ochutnat medové koláčky.

Smíška zůstala stát na místě jako opařená a bylo jí do pláče. Cítila, jak jí stoupá horkost do tváří. Znovu se podívala na svůj ocásek. Čím více si ho prohlížela, tím ošklivější se jí zdál. Řekla si, že už nemůže zůstat na slavnosti ani chvilku. Měla pocit, že každé zvířátko na paloučku se jí teď bude také smát. A tak se rozeběhla domů.

Pádila lesem, co jí síly stačily. Byla však tak zmatená a rozčilená, že špatně…