V přízemí bytového domu žila malá Anežka. Neměla opravdové rodiče, žila jen s babičkou a dědečkem. Ale každý, kdo ji znal, ji měl rád, protože nikdy nemyslela jen na sebe a všem pomáhala.
Dnes ráno vycházela Anežka ze dveří domu veseleji než obvykle, protože ve školce se právě dnes chystala besídka. Všechny děti, včetně Anežky, chtěly dospělé překvapit a ukázat jim, kolik věcí se už ve školce naučily. Paní učitelka na dvoře věšela lampiony a děti při tom skotačily.
Tomášek chytil motýlka a běžel ho ukázat Lence. Anežka k nim rychle utíkala a volala na něj:
„Nee, to nesmíš dělat, Tomášku! Motýl je přece křehký, dej pozor na jeho křídla, nebo už nikdy nebude moci létat!“
Když to Tomášek slyšel, hned motýlka pustil a zarazil se. Nechtěl motýlkovi ublížit.
Po obědě zase Daník nechal v umyvadle puštěnou vodu a Anežka ji musela za něj zastavit. Daník, aby ji rozzlobil, tak znovu pustil vodu naplno, až stříkala všude kolem. Potom utekl, myslel si, že ho Anežka bude nahánět. Ale Anežka si jen poklepala na čelo a vodu zase zastavila.
„Voda z kohoutku se nesmí pouštět jen tak z legrace!“ volala na něj. „Ty nevíš, že za vodu se platí peníze? Ve školce i doma. Máš vůbec nějaké peníze?“
I u oběda dělaly děti samé neplechy. Míša si nacpal do úst celý řízek najednou a potom ho musel vyplivnout. Bertík zase ústy dělal mlýnek na bramborovou kaši. Paní učitelka se už opravdu zlobila.
„Děti, dokázaly byste mi říct, proč se nesmí takto vyvádět?“ zeptala se ostatních.
„Jídlem se nemá plýtvat,“ řekla pohotově Anežka. „Pokud ho nechceme sníst my, dá se ještě všelijak využít. Mohou ho sníst aspoň zvířátka.“
A opravdu, když se Tomášek rozčiloval, že nechce jíst řízek, Anežka ho vzala a zabalila do ubrousku. Zdenda se začal smát a zeptal se…