Jak zvířátka vítala jaro

Bylo chladné březnové ráno. Mezi stromy nesměle prosvítalo sluníčko. Jeho paprsky dopadaly na zahrádku u chaloupky, kde se v rohu krčila hromádka listí. A právě na tu hromádku listí dopadly čtyři zrzavé tlapičky. Žuch. Listí se zachvělo.

Byla to veverka Emilka! Skočila na hromádku ze stromu, aby zjistila, jestli se už po zimě probudil její kamarád ježek Jirka.

Poznali se na podzim a ona celou zimu přemýšlela, kdy ho konečně znovu uvidí. Na rozdíl od ježků veverky totiž v zimě nespí. A ona toho za celou zimu zažila tolik, co mu chtěla povyprávět!

Ale hromádka listí se ani nepohnula.

„Jirko! Jirkoooo!“ zkusila zavolat ještě Emilka a do listí zahrabala tlapičkami. Ale ani tentokrát se nic neozvalo.

Veverka přehopsala zahrádku směrem k lesu. Vylezla opatrně na starý dub, ve kterém měla svou dutinu. Právě v téhle dutině strávila celou zimu. Hodně spala nebo pozorovala krajinu kolem. Jen občas vylezla ven do studeného sněhu, aby si opatrně doběhla pro zásoby, které na podzim schovala do své skrýše společně s ježkem Jirkou.

Někdy se proběhla v korunách stromů a pozorovala zasněženou zimní zahradu. A každý zimní den vzpomínala na ježka Jirku. V okolí nebyl vzhůru nikdo, s kým by si mohla popovídat tak skvěle jako s ním.

V chaloupce se rozsvítilo a za chvilku vyšel starý pán. Jako každé ráno nesl hrneček vloček a slunečnicových semínek do krmítka. I tentokrát byl zachumlaný do teplého svetru a na hlavě měl naraženou čepici.

Takhle oblečený chodil ke krmítku celou zimu. Když do něj nasypal i oříšky, ani veverka Emilka neváhala a běžela si do krmítka přilepšit a nějaký ten oříšek sníst.

Ale tentokrát starý pán nesl ještě něco. Byla to konzerva. Veverka se velice podivila. To chce dát ptáčkům?

Pak si ale všimla, že na konzervě byla nakreslená…