Pomalu se blížily Vánoce. Listí ze stromů už bylo dávno opadané, studený vítr se proháněl po rozbahněných polích a v obchodních domech vyhrávaly vánoční koledy.
Mirek byl zrovna nemocný, stál za oknem a pozoroval školáky jdoucí hustou mlhou do školy. Ještě před pár dny ho bolelo v krku, ale dnes už se cítil mnohem lépe. Nemusel už ležet v posteli a začínal se doma nudit.
Proto šel za maminkou do kuchyně a zeptal se jí: „Mami, co budeme dneska dělat? Chtěl bych něco vyrábět.“
Maminka se na něj usmála, byla ráda, že už je mu dobře. „To je dobrý nápad. A co bys chtěl nachystat? Vodovky, pastelky? Nebo snad modelínu?“
Mirek se jen krátce zamyslel a s jiskřičkami v očích odpověděl: „Dneska mi bude stačit bílá pastelka a modrý papír.“ Maminka mu vše připravila a Mirek se zavřel do svého pokojíčku.
Netrvalo dlouho a přišel mamince ukázat svůj výtvor. „Mami, poznáš, co to je?“
Na obrázku byla bílou pastelkou nakreslená zimní zasněžená krajina. Děti sáňkovaly z bílého kopce, stromy byly zakryté pořádnou sněhovou čepicí a před domem stál usměvavý sněhulák. „Moc bych si přál, aby letos napadlo hodně sněhu, hlavně na Vánoce.“
Maminka Mirkovi vysvětlila, že zima už je za dveřmi a určitě bude i sněžit. „Na Vánoce ale obvykle sníh bývá jen na horách. Tady u nás ve městě si na něj budeme muset počkat až do ledna,“ řekla mu.
Mirek posmutněl. Tolik by si přál mít zasněžené Vánoce. Čekání na Ježíška by mu určitě daleko lépe utíkalo, kdyby mohl celé odpoledne venku sáňkovat.
Během dne namaloval ještě další dva obrázky bílou pastelkou a z jednoho z nich udělal rovnou dopis pro Ježíška. Uprostřed bílých vloček stál vzkaz: „Milý Ježíšku, nepřeju si vůbec žádné dárky. Mám všechny hračky, které jsem kdy chtěl. Moc…