„Dobré ráno!“ vzbudila natěšená dračí maminka svého syna Rexíka.
„Dobré…“ zamrmlal si Rexík, ale raději by ještě snil svůj hluboký sen. „Už je čas vstávat?“ zeptal se otráveně.
„Ano, podívej, jak krásně sněží!“ řekla maminka s úžasem a radostně ukázala na poletující vločky a bílé závěje sněhu, které byly vidět skrz okno.
„Sníh!“ zvolal Rexík a rychle shodil teplou peřinu, která ho v té chvíli už vůbec nezajímala.
Šťastný dráček úplně zapomněl, proč ho máma vlastně vzbudila. Škola! To byl ten hlavní důvod, proč měl vstát z postele. Přestože se mu moc nechtělo, pomalu se začal chystat. Vzal si připravenou svačinu a školní tašku, ale v hlavě mu běhala jen jediná myšlenka – jak se co nejdříve vyřádit ve sněhu.
„Ahoj, mami!“ pozdravil a vydal se na cestu, po které nechodí moc rád. Dnes ji však vůbec nebylo vidět, byla celá zasypaná sněhem.
„Kudy mám jít?“ povzdechl si smutný Rexík.
Strýček odhrnovač se ještě nestihl postarat o tuto část města. Rexík si tedy vzal lopatu a začal si razit cestu do školy sám. Vtom ho však něco doslova svalilo na zem. Tvrdý úder sněhové koule, která přiletěla od jeho souseda, Rexíka nečekaně překvapila. Ani se nestihl vzpamatovat, a už kolem něho létaly sněhové bomby ze všech stran. Rexík se dal okamžitě na útěk. Soused Dark byl však v přesile, přidali se k němu totiž i jeho zlomyslní kamarádi.
Rexík zadýchaně a ve zmatku chtěl utíkat kamkoliv, ale všude kolem byly velké hromady sněhu. A tak se řítil rovnou do nich. Neuvědomoval si však, že se dostal do ještě větší sněhové závěje, než v jaké byl. Unavený zůstal stát a přemýšlel, co udělá, když najednou uslyšel podivný zvuk.
Co to jen může být? – podivil se. Strýček odhrnovač! – blesklo…