Vodník Václav a Vánoce

Vodník Václav seděl na dně rybníčka. Důkladně leštil svou sbírku hrníčků a okolo něj vesele plavali kapříci. Václav lovil všechno, co lidem spadlo do vody, a po těch letech už měl neskutečnou spoustu věcí! Všelijaké vidličky, hrníčky, dokonce i termosky, které poztráceli nepozorní rybáři. Ale pozor, všechno, co nebylo třpytivé nebo bylo špinavé a rozbité, Václav pěkně vyhazoval z vody ven. Smetí přece do rybníka nepatří.

Vtom nad hladinou zaslechl jakési hlasy. To budou lidé!

Protože byl Václav zvědavý vodník, hned neslyšně vyplaval z vody a schoval se do rákosí. Ani ho nebylo vidět, však byl celý zelený.

Chlapec s tatínkem pozorovali vodní hladinu a neměli ani ponětí, kdo se to vedle nich ukrývá.

„Za pár dní sem přijdeme vylovit kapra,“ řekl tatínek.

„To už budou Vánoce?“ zaradoval se chlapec.

„Přesně tak, Vašku. I když to tak zatím nevypadá,“ trochu posmutněl tatínek. „Po sněhu zatím ani památky a na rybníku není ani kousíček ledu.“

Václav se už neudržel. „Ještě to by tak scházelo, aby rybník zamrznul! Komu by se chtělo trčet pod ledem!“ ozvalo se najednou z rákosí.

Chlapec vyděšeně nadskočil, když se vedle něho vynořila hlava plná zelených vlasů. „Tati, strašidlo!“

Ale tatínek tváří v tvář vodníkovi hned věděl, s kým má tu čest. Uctivě smekl klobouk. „To musí být přece skutečný vodník,“ užasl. „Pán našeho rybníka!“

„Přesně tak,“ řekl vodník a ladně se jim uklonil, až z něho kapky vody odletovaly. „Jsem vodník Václav.“

„Já jsem taky Václav!“ radostně vykřikl hoch.

Ale vodník byl nějaký rozmrzelý. „Proč mi zas chcete lovit kapry?“ káravě se zeptal.

„Budou přece Vánoce,“ řekl Václav-chlapec. „A každý ví, že na Vánoce se jídává kapr.“

„Víš ty co?“ zašeptal mu Václav-vodník do ucha. „Když mi tyhle Vánoce nevylovíte žádného kapra z rybníka, přichystám pro vás…